Vždyť jste v zimě točili film, tak jaká nula?
V naší tělocvičně jsme naštěstí měli čas i prostor na tvoření nových věcí. Řekli jsme si, že motivací pro nás je zkusit natočit film, který ukáže, co znamená nový cirkus. Byly to dva tři měsíce příprav a tréninků, které nás všechny vyhecovaly. V představeních většinou vystupuje najednou pět šest lidí. Tady se nás povedlo zapojit všech patnáct nebo šestnáct lidí ve spolku. To byl hlavní cíl, aktivovat všechny pro činnost, která byla dostupná a v době omezení povolená. Navíc film se docela povedl, myslím.

Bál jste se jako šéf, že kdybyste na sobě nemakali kvůli filmu, hrozilo by vám tloustnutí?
V první vlně covidu, kdy nikdo nic nevěděl, jsme zavřeli tělocvičnu. Snažili jsme se mít nějaký pohyb venku nebo alespoň doma. To pro nás byla velká motivace. V dalších vlnách bylo už náročnější se hecnout. Zvlášť když je doma člověk se dvěma dětmi, je to ještě náročnější. Když to pak šlo, chodili jsme do tělocvičny v maximálních povolených počtech. Zpočátku třeba ve dvou. Abychom měli jistotu, pořád jsme se testovali...

Jak se dá trénovat ve dvou lidech, když na představení vás současně vystupuje více?
To popravdě nejde. V tělocvičně to bylo o sebezdokonalování a pohybu. Kromě filmu Transformace jsme před sebou měli i nové představení s názvem Vpřed. V něm nás vystupuje pět. Jakmile to bylo možné, trénovali jsme v pěti. Když jsme připravovali různé scény pro film, potkávali se na trénincích jen lidé, kteří spolu byli v jednom záběru.

V únoru jste film natočili. Dají se popsat pocity po první klapce?
Film byl větší sousto, než jsme čekali. Před začátkem jsme si říkali, že nebude problém vše natočit od pátku do neděle. Nakonec to pro nás bylo denně 20 hodin natáčení. Končili jsme ve tři čtyři hodiny ráno, na chvíli padli do postelí a v sedm ráno jsme už zase točili dál. I to se na nás podepsalo, všechny výkony nebyly napoprvé stoprocentní. Muselo se dělat mnohem více záběrů. Byl to náš první větší filmový projekt, a když se na to dívám s odstupem, musím říct, že jsme podcenili jeho náročnost. Chybičky v akrobacii, které divák nevidí při představení, kamera neodpustí. Žonglování na to není tak náročné, ale zase je v něm větší pravděpodobnost chyby, pádu kuželu.

Co vám dal rok 2021? Posunuli se Žongleros ve srovnání s předchozími roky dál, nebo vás lockdown vrátil o něco zpět?
Posledních pět šest let je pro nás každý rok revoluční, posouváme se vždy o velký kus dál. Ať je to v oblasti výuky či vzdělávání. Vedeme po dobu školního roku kurzy, v týdnu máme dva až tři. Jsme nejen umělci, ale i lektoři. Do toho pořádáme festival Žonglobalizace. Každý ročník připravujeme více než tři čtvrtě roku, poslední dva měsíce před akcí jsou nejhektičtější. Třetí oblastí je samotná umělecké tvorba, připravujeme nová představení a vystoupení. Na to, že vše děláme ve svém volnu, je toho až nad hlavu.

Žongleros Ansámbl 11 fotografií

To vše jste zvládli i v roce 2021?
Kvůli pandemii nebyly kurzy, zbyl tak větší čas na tvorbu i na zamyšlení nad fungováním našeho spolku. Ať produkčně, jak nás dostat na kvalitnější akce, tak i jak zlepšit jeho vnitřní fungování. V lockdownu jsme se ale také naučili fungovat pod větším tlakem i ve větší nejistotě. U Žonglobalizace jsme ještě měsíc před festivalem nevěděli, jestli letos festival bude, nebo ne. Původně měla být v květnu, kvůli nejistotě, co bude, jsme festival na jaře zrušili. Nakonec byl na přelomu září a října. O to větší to ale byl adrenalin.

Nebyly tréninky s přípravou nových vystoupení ubíjející, když jste nevěděli, kdy předstoupíte před publikum?
Uvědomili jsme si, že máme čas pracovat sami na sobě. Trénovali jsme věci, které nevyužijeme v současných představeních, ale jsou pro budoucnost. Každým zlepšením jednotlivce a trénováním nových prvků se posouváme dál. Složitější věci se nezvládnou za den nebo týden, ale třeba až po roce. Čím víc na sobě člověk maká, tím je pružnější a silnější. Naučíte se jednu věc, která umožní zlepšení v další, která předtím nešla. Tak se posouváme dál. Lidé chodící do posiloven jedou hlavně na sílu, ale některé svaly mají totálně zkrácené. Gymnastky jsou zase velice pružné, ale dost slabé. Nový cirkus, jak ho děláme my, je o tom být co nejuniverzálnější. Člověk musí být schopný vylézt na jedné straně na šálu, aby na ní předváděl čísla. Já musím zvládnout, že po mně ostatní šplhají, stojí na mně, musím je na sobě udržet a i při tom žonglovat. V některých číslech, zejména v párové akrobacii, i já potřebuji co největší flexibilitu ramen, nohou a k tomu ještě dostatek síly.

Rozhovor vzniká po telefonu v době, kdy jste v karanténě. Přinutíte se i nyní hýbat, aby tělo neztuhlo?
Je to složité. Když jsme onemocněli, prvních 10 dnů jsme měli problémy, abychom se zvládli najíst my i děti. Únava byla strašná, na nějaký pohyb nebylo ani pomyšlení. Bylo to nekonečné. Jeden den bylo člověku lépe, nabíral optimismus, a další dva dny se skoro nemohl hýbat. Už se snažím o nějaká protažení. To je potřeba, ale abych makal na fyzičce, na to nemám ani pomyšlení. I když jsme očkovaní, covid byl náročnější, než by nás napadlo.

Vraťme se na úplný začátek. Proč jste začal s novým cirkusem?
Část z nás, která spolek zakládala, před 10 roky skončila s fotbalem. Chyběl nám nějaký koníček s pohybem a aby v něm bylo i trochu umění. Začínali jsme s ohňovou show. Přišlo nám fajn se hýbat, do toho ohně a trocha adrenalinu. Asi po čtyřech pěti letech se nám začal otevírat svět nového cirkusu od žonglování přes pozemní a vzdušnou akrobacii až po celovečerní představení.

Žongleros je vaší obživou?
Vůbec ne. Pořád máme klasické zaměstnání, akrobacii se věnujeme ve volném čase, padnou na ni všechny dovolené. Podle strategického plánu jsme v tuhle dobu měli mít dva zaměstnance. Covidová doba vše ztížila a zkomplikovala. Všichni ze spolku dál chodíme do normální práce. Museli jsme pozastavit i drobné odměny za vystoupení, vše jde jen na činnost spolku, abychom utáhli náklady. Nájmy, pojistky, účetní, to stojí stejně nebo zdražuje, většina kurzů je zrušená. Ve srovnání s předchozími roky je letos z vystoupení a kurzů tak čtvrtina peněz, než bývalo za rok. Nebýt pomoci města, ministerstva a dalších podporovatelů už dávno bychom zavřeli.

Ztrácíte už optimismus?
Zatím není důvod. Letos se nám poprvé podařilo dostat na pražský festival Letní Letná, měli jsme tam premiéru představení Vpřed. Od kritiků, kteří ho viděli, byly docela dobré recenze. To je pro mě asi nejvíc z letošního roku, že nás nezdrbali, ale i chválili. Na Letní Letnou jsme se dostali letos dokonce čtyřikrát, jsem z toho nadšený. Měli jsme dětské představení, účastnili se žonglérské galashow, Nadia Schrage z našeho spolku se účastnila Teen galashow. To je obrovský úspěch.

Ve spolku je s vámi i manželka. Už se zapojují i vaše děti?
Chodí na kurzy, často se těší do tělocvičny víc než na procházku. V tělocvičně je to baví, třeba se přes házení míčků budou dál zlepšovat, aby šly dál. Samy se už houpou na šále. Pro ně je to samozřejmost, patří to pro ně k domovu. Třeba se ale časem vydají jinou cestou, kdo ví.

Váš cíl pro rok 2022?
Stěžejní je uklidnění situace, abychom sehnali peníze a mohli zaměstnat pár lidí, kteří budou naplno makat jen na projektech. Plánujeme na příští rok tři premiéry. V České republice je celá řada spolků a organizací, které tvoří skvělé projekty. Mým cílem je dostat se na jejich úroveň, nebo ještě dál, chceme divákům přinášet i zcela nové věci.

Plzeňští Žongléros se představí ve filmu (16. 2. 2021)