Bydlí v areálu nemocnice hlídaném vojáky. Cestou domů musí projet tři brány, za tu poslední mohou jen ženy. Jak se vlastně Zuzana Špidlenová dostala z pětitisícových Doks u Máchova jezera až na jihozápad Asie, respektive do Saúdské Arábie?
„Vystudovala jsem porodní asistenci, ale přemýšlela jsem, že bych chtěla ještě někam do zahraničí. Měla jsem v té době kamarádku v Saúdské Arábii a říkala, že si tu vydělala pěkné peníze. V Česku jsem se zdržela ještě magistrem, při škole jsem pracovala ve fakultní nemocnici v Brně. V roce 2019 jsem si začala zařizovat věci na odjezd, to trvalo skoro rok. Ale sem jsem se dostala až v roce 2021. Největší komplikace byly ze strany Saúdské Arábie. Na začátku se člověk musí připravit na strašně moc papírování. Potřebuje diplomy, potvrzení z nemocnice, doporučující dopisy, vyšetření, překlady. Navíc měli v dubnu Arabové ramadán, je to posuvný svátek, v červnu další. A přes svátky vůbec nepracují. Čekala jsem třeba měsíc, než začnou něco řešit,“ popisuje.
Kde v této pouštní zemi žijete?
V Dahránu u moře, na východním pobřeží Saúdské Arábie, hranice se tu ale dost stírají. Dahrán, Dammám a Al-Khubar patří mezi největší zdejší městečka. Těžko říct, kde vlastně pracuju. Adresa nemocnice je někdy psaná pod Dahránem, někdy pod Al-Khubarem. Nemocnice je vojenská, takže tu máme hodně pacientek z vojenských rodin. Je trošičku menší než moje původní fakultní nemocnice, ale tady patří k těm velkým. Je hodně známá a nese jméno jednoho z králů. Místní si toho považují, a proto tu chtějí všechny ženy rodit a chodit sem na vyšetření. Je to královská a vojenská nemocnice a berou ji tu hodně vážně.
Na jaké pozici pracujete a co to obnáší?
Jsem tu jako porodní asistentka na porodním sále. Vedu fyziologické porody od začátku do konce, doktora si volám, jen když se něco děje s miminkem nebo maminkou. Jinak jí pomůžu porodit a potom ji pošlu na poporodní oddělení. Není to pro mě až taková změna, v Brně jsem měla podobný scénář.
Takže máte srovnání. Liší se nějak přístup nemocnic k pacientkám, postupy při porodu?
Je to hodně jiné, byla jsem z toho rozčarovaná. V brněnské nemocnici šlo o to, aby byl porod co nejvíc přirozený. Samozřejmě jsme měli léky na utišení bolesti, epidurál jsme používali stejně jako tady. Šlo o to, aby maminka hodně chodila, polohovala na míčích. Podporovali jsme ji, aby šla do teplé sprchy, komunikovali s ní, snažili se o aktivní porod.
V královské nemocnici je to jiné?
Arabky nechtějí cítit bolest. Maminka přijde a lehne si na postel. A jediné, co jsme na začátku dělali, bylo, že jsme do ní cpali prášky proti bolesti. A ona jen ležela a brečela. Snažila jsem se s nimi chodit, vzít je do sprchy, ale ze začátku vůbec nechtěly. Teď už se to lepší.
Je tu víc pravidel, která mi nedávala smysl. Žena nesmí z postele, když už se blíží porod, pořád se tu upřednostňuje stará poloha na zádech s nohama nahoře, která je nejmíň výhodná. Nutí nás do ní nemocnice, všechno je ještě zastaralé. Musela jsem se hodně přizpůsobovat, ale už jsem si zvykla. Nic nového se tu nenaučím, jen odvádím svou práci. Když se budu chtít dozvědět něco nového, musím si to najít na internetu.
Nedávno země zrušila sňatky s nezletilými. Jak je to s věkem prvorodiček?
Věk prvorodiček je tady určitě nižší, ve dvaceti letech už mohou mít tři děti. Tady pořád ještě holky nestudují, v podstatě jsou pořád pod rodinou. Neplnoletou holku pod patnáct jsem na sále neměla, nejmladší bylo šestnáct. S dětmi většinou začínají od dvaceti, a co rok nebo dva mají další dítě. Jsou tu hodně zaměření na velké rodiny.
Podepsala jste smlouvu na další rok. Nelitujete toho rozhodnutí?
Ani ne, občas se v nemocnici potká člověk s blbcem, ale to i v Čechách. A peníze tady jsou pořád lepší. V Česku bych si nikdy po třech měsících nemohla koupit nové auto. A tady jsou vzdálenosti šílené. Nemocnice je odstrčená od města a bez auta či taxíku si nedojedu ani nakoupit. Nejbližší supermarket mám autem 30-40 minut, na benzinku je to půl hodiny, do města hodinu. Mohu si teď zajet po práci na kafe nebo na trh pro levnější zeleninu. Předtím jsem byla jen zavřená v kampusu a musela jsem si pořád volat taxíka a trávit v něm celý den popojížděním po městě. Teď to zvládnu za 3–4 hodiny objet sama. Od té doby, co mám auto, jsem volnější.
Ženy v Saúdské Arábii tedy mohou řídit auta?
Získaly povolení řídit asi tři roky zpátky, do té doby nesměly. Arabky jsou ještě dost nejisté a ne všechny řídí. Většina těch bohatších má své řidiče, ale už tu řídí hodně žen. Já mám řidičák od osmnácti, ale aktivně jsem v Česku neřídila, nebyla jsem dobrý řidič. Poté, co jsem se rozjezdila tady, jsem strašný řidič (směje se). Nedodržují tu žádná pravidla, milují troubení, předjíždějí bez blinkrů, zprava zleva. Naučila jsem se tu ostražitosti, protože nikdy nevím, co kdo udělá. Většinou mají silnice čtyři pruhy, ale tady z toho udělali šest až sedm pruhů. Chtějí předjíždět, tak předjedou.
Když jsem si poprvé odřela auto, tak jsem brečela. Ale když vidím, co se na silnici občas děje, můžu být ráda za ten malý škrábanec. Když jedu ve vytíženou hodinu, občas chci zastavit a odpočinout si a rozdýchat to, než pojedu dál. Ale člověk si zvykne, ta svoboda za to stojí. Navíc je tu opravdu levný benzin, litr stojí 5–6 korun. Za taxíka, se kterým jsem objela čtyři místa, jsem platila třeba 1200 korun. Oproti tomu za benzin dám měsíčně 600 korun.
Nebála jste se jet sama do země, která je nechvalně známá diskriminací žen?
Jsem v tomhle hodně otevřená, spíš mě odrazovalo okolí. Budou tě hlídat, jestli máš všechno zahalené, nikde nesmíš jít s chlapem sama, ani si dojít na kafe. Měla jsem zprávy odsud a věděla, že to tak přísné není. Ale vzadu v hlavě jsem si říkala, že musím být opatrná, že neznám tu kulturu. Ale co jsem přijela, tak to všechno opadlo. Zjistila jsem, že tu můžu žít úplně normální život jako v Česku. Dříve tu měli náboženskou policii mutava. Hlídala pořádek a dodržování muslimských pravidel, zahalení žen, na veřejnosti se nesměli kluk s holkou držet za ruku, když nebyli manželé. Dost se to dodržovalo, když to někdo porušil, mohl skončit ve vězení. Mutava byla zrušená v roce 2016 a od té doby se začala pravidla uvolňovat. Všechny povinnosti přebírá princ a on to tu pomalu mění a přizpůsobuje.
To, že nesmí být ženám vidět na veřejnosti vlasy nebo obličej, už dávno neplatí. Já tu chodím normálně oblečená. Snažím se na sebe neupozorňovat, pochopitelně nemám odhalená ramena, pupík, ani minisukni. Nosím trochu volnější věci, ale oproti Evropě tu není rozdíl. Poutám na sebe pozornost jen tím, že jsem bílá a mám modrozelené oči. Všichni se na mě otáčejí a koukají.
Myslíte, že cizinky vnímají jinak než místní ženy? Mají lepší postavení, jiná práva?
Určitě. Nevím, jestli je to o cizinkách, ale hodně o barvě pleti. V tomhle jsou hodně rasističtí. Já si tu jako bílá mohu dovolit skoro všechno. Všichni se na mě usmívají, ve frontách mě berou přednostně, vychází mi vstříc. Modrooká světlovlasá holka si tu může dovolit opravdu hodně. Nelíbí se mi to a snažím se toho nevyužívat.
Jak se to ještě projevuje?
U nás v nemocnici je většina sester z Indie, Filipín nebo Malajsie. Velmi malé procento je ze západu, Evropanky a Američanky. A velmi se nám liší platy. Já mám třeba šestinásobně vyšší plat než Indky nebo Filipínky. Ty musí žít v malých bytech po dvou, kdežto Evropanka či Američanka ho má pro sebe. Navíc Filipínce nebo Indy, kteří tu pracují, berou místní tak, že nám slouží.
Saúdská Arábie je absolutní monarchie, lidé zde nesmějí praktikovat jiné náboženství než islám. Ovlivňuje nějak vaši práci a život?
Občas musím od pacientky odejít v nesmyslnou chvíli, třeba těsně po porodu, protože se potřebuje na pět deset minut pomodlit. Mají své modlitební časy, které dodržují. Někdy se zavíraly i obchody kvůli modlitbám, to člověk musel čekat 20-30 minut, než se personál vrátí. Jsem tu skoro rok a je znát, že se to rozvolňuje. Také se tu nesmí pít alkohol, takže mi někdy chybí, že si nemůžu dát po práci skleničku vína.
Jak zvládáte zdejší pouštní klima?
Ze začátku jsem to nezvládala vůbec. Přijela jsem v létě, přes den bylo 50 stupňů. Když je nízká vlhkost, je to hrozné, když je vysoká, je to jako v prádelně. Všechno se na člověka lepí a nemůže dýchat. V létě se přes den vůbec nevychází ven. Celé rodiny vyráží na procházky do obchoďáků. Všechna auta musí mít klimatizaci, v obchoďácích klimatizují na 16 stupňů. Od té doby, co jsem tady, trpím dost na rýmu. V prosinci bylo mezi 18–24 stupni, to bylo skvělé. Kolem mě ale chodili lidi v péřových bundách a v kulichu, kolegyně z Indie se ptala, jestli nechci půjčit její náhradní bundu.
Rozumíte už arabštině?
Umím základ, abych se dorozuměla s maminkou. Spíš vykřikuju slova (směje se). Třeba dufi dufi je tlač tlač, nafas je dýchat, pak umím základní věci jako voda, mléko, čaj. Nebo – doktorka přijde později, nebudeme dělat operaci, hezky porodíš. Většinou umím všechno kolem porodu, ale venku se tolik nedomluvím. Snažím se na každé směně naučit jedno dvě slova, ale dost to zapomínám.
Jak dlouho tam plánujete zůstat?
Rok, maximálně dva. Ráda bych začala cestovat i po okolí, třeba do Ománu. Pracovní týden tu má 48 hodin plus přesčasy. Navíc musíme absolvovat ve volnu různá školení, takže ještě nebyl na cestování pořádně čas. Ale teď už to bude lepší, přidali mi a mám víc dovolené. Začínala jsem na 30 dnech dovolené, teď mám 55 dnů. Také se chci začít učit německy, abych mohla do budoucna pracovat někde v Německu nebo Rakousku. Nebylo by špatné bydlet někde u hranic a dojíždět tam do práce.
Co na Blízkém východě postrádáte?
Rodinu, Čechy, zeleň. Všechno je tu pískově šedé, hrozně těžko si na to zvykám. Chybí mi jít do lesa, na čerstvý vzduch, na houby, projet se na kole, jít běhat. Zkrátka ten venkovní život. Zajít s kamarády na skleničku nebo do hospody, to tu nefunguje. Také nedávám jejich přístup na úřadech. Je to samé – všechno bude dobré, není problém. Když Alláh dá, tak ono to bude. Všichni vědí, že se to samo neudělá, ale je tu takový líný život. Když něco chci, musím na ně tlačit každý den. Už si nikdy nebudu stěžovat na české úřady! (směje se)
