Od otevření penzionu Příbrazský před 15 lety neměla o hosty nouzi. Řada z nich se vrací dodnes a z mnohých se stali blízcí přátelé.

Šestačtyřicetileté Markétě Blažkové z Příbrazi na Jindřichohradecku se daří, což se projevilo v soutěži Živnostník roku. Vyhrála jihočeské kolo a získala i titul Srdcař.

Gratuluji k vítězství. Co pro vás toto ocenění znamená?
Děkuji. Vnímám ho jako ohodnocení své práce. To je asi to nejdůležitější. Spousta lidí si podle mě nedokáže představit, co všechno obnáší provozování penzionu. Není to jen o počtu aut, která máme zaparkovaná před domem. Je to hlavně o tom, že člověk jede naplno 12 až 14 hodin denně. Je to tedy takové symbolické ocenění nejen mé práce, ale všech, kteří mi na penzionu pomáhají. Včetně členů rodiny a brigádníků.

V soutěži jste uspěla už v roce 2019, kdy jste skončila druhá. Čemu připisujete svůj úspěch?
Tohle asi nedokážu posoudit. Záleží také na skladbě nominovaných účastníků soutěže, jaká řemesla a živnosti se tam sejdou. Neřekla bych totiž, že zrovna obor ubytovacích služeb patří k těm preferovaným. Já sama znám spoustu šikovných řemeslníků, kteří by si to ocenění určitě také zasloužili. Zřejmě záleží trošku i na štěstí, jak se ten daný ročník zrovna poskládá.

Jak se živnostník může do takovéto soutěže dostat?
Letos nás oslovili přímo organizátoři. Podle mě právě díky tomu, že jsme se soutěže účastnili už před dvěma roky. Upřímně už si ale nepamatuji, jak na nás tenkrát vlastně přišli.

7 fotografií

Při předání jste mluvila o lásce, empatii a citu, které jsou důležité pro jakoukoliv činnost. Vidinou nemůže podle vás být pouze prospěch a zisk. Vyplácí se vám tento přístup?
Pokud bychom k práci takhle nepřistupovali, určitě bychom nebyli v situaci, že máme objednávky ubytování na dva roky dopředu. Právě přístup k práci a k hostům je podle mě tím nejdůležitějším.

Láska je také nazván jeden z vašich apartmánů. Další Dobrá vůle, Naděje, Rod nebo Víra. Není to příliš patetické?
Není. (směje se) To nemá nic společného s přístupem k životu. Náš penzion je situovaný v rybniční soustavě u Lomnice nad Lužnicí. A Dobrá vůle, Naděje nebo Láska jsou názvy jednotlivých rybníků. I název penzionu je vlastně pojmenován po rybníku Příbrazský.

Pro jaké hosty je penzion vlastně určený?
Jednoznačně jsou to rodiny s dětmi. Na tom jsme začali stavět od začátku. Tenkrát bylo našim dcerám čtyři a jeden rok, a tak jsme si dávali dohromady, co je pro nás důležité, když jedeme někam na dovolenou. Auto přece jen není nafukovací a člověk s sebou nechce vozit úplně všechno. Proto našim hostům nabízíme třeba nočník, stoličku pod umyvadlem nebo dětské postýlky a vaničky. Postupem času k nám začali více jezdit i senioři. Pro mladé bezdětné páry je tu u nás asi moc klid.

Penzion není typická moderní stavba. Jde o zemědělskou usedlost. Povíte nám něco více k její historii?
Budova je zapsaná už v prvních kronikách obce Příbraz z roku 1640. Vždycky to býval grunt. Po 1. světové válce tu jeden ze synů tehdejších majitelů začal pálit cihly, což v důsledku krize ale brzy zkrachovalo. Po 2. světové válce objekt spadl do správy JZD. V jídelně, kde teď sedíme, tenkrát parkovaly traktory. Když jsme s manželem statek kupovali, už byl šest let ve vlastnictví banky. Zajímavostí je, že tady u nás na zahradě křtila československá církev husitská děti. V době první republiky, než se v obci dostavěl kostel. To je pro nás taková hezká symbióza, protože jako rodina se k této církvi hlásíme. Celý ten statek byl tenkrát zřejmě takovým středobodem všeho dění.

Kupovali jste ho s tím záměrem, že z něj vybudujete penzion?
Ano, přesně tak.

Rekonstrukce tak staré budovy musela být finančně i technicky dost náročná.
Nebylo to tak, že bychom museli provádět nějaké složité vybourávací práce. Měli jsme velmi šikovného projektanta, který vymyslel, že krajní apartmány budou galeriové. To znamená dole kuchyňka, nad schody ložnice. To byl geniální nápad pro úsporu místa. Nebylo to samozřejmě zadarmo, ale zvládnout se to díky tomu důmyslnému projektu dalo.

Penzion jste budovali postupem času. Využili jste v minulosti třeba nějaké dotační příspěvky?
První dva apartmány jsme platili ze svého. Na rozšíření penzionu v letech 2009–2010 jsme získali dotaci pro začínající podnikatele od ministerstva zemědělství. Díky tomu jsme mohli postavit další tři apartmány. Tehdy jsem ukončila mateřskou a při těch pěti apartmánech už byl penzion celkem životaschopný. Dnes máme apartmánů devět.

Do podnikání jste se pustila v roce 2007. Co byl ten hlavní impulz?
Ten byl asi v tom, že jsem tehdy byla rok na mateřské s druhým dítětem. Předtím jsem pracovala v mezinárodní kamionové dopravě jako dispečerka. A nutné denní dojíždění do Budějovic úplně nejde skloubit se dvěma malými dětmi. Takže jsme s manželem hledali nejvhodnější řešení této situace. A možnost penzionu nás prostě nějak napadla.

Co pro vás bylo před těmi 15 lety nejnáročnější? Co vám naopak třeba pomohlo?
My jsme tím vším tak nějak hezky proplouvali. Všechno šlo víceméně bez problémů. Já jsem o tom záměru provozovat penzion nikdy nepochybovala. Manžel jako ekonom měl vždycky všechno dobře spočítané a zpočátku měl trochu obavy, aby se nám podařilo apartmány obsadit. Toho jsem se ale já nikdy nebála. A to se nakonec opravdu dělo, obsazeno jsme měli od počátku vlastně vždycky. Všechno na sebe plynule navazovalo. O dalších 50 až 70 procent se nám obsazenost zvýšila, když jsme pro hosty otevřeli ještě restauraci. Od té doby jsme v plném provozu od dubna až do listopadu.

Většina hotelů a penzionů v dnešní době své služby nabízí hlavně online přes ubytovací portály nebo reklamy na sociálních sítích. Donutila doba vydat se touto cestou i vás?
Já jsem nepřítel portálů. Podle mého názoru je to cesta pro podnikatele, kteří s ubytováním začínají a nevědí, jak klientelu oslovit. Nebo pro lidi, kteří nejsou úplně do kšeftu, nejsou kovaní v tomto oboru. Anebo pak pro veliké hotely. Je to ale cesta, na které finančně strádáte a která vám úplně neohlídá, aby se nestalo třeba to, že na jeden termín přijedou dvě rodiny. Pro menší rodinné penziony v tom proto nevidím žádný smysl.

Jak tedy své služby nabízíte vy?
Pro mě je nejlepší komunikovat s hosty napřímo, daleko lépe se pak hledá vhodný termín. Tím, že máme už spoustu stálých hostů, kteří nás pravidelně sledují, stačí na sociální sítě dát informaci, že máme volný pokoj, a do dvou dnů je obsazený. Už si mohu dovolit říci, že skutečně fungujeme především na doporučení.

Situaci ale naprosto změnil covid. Pro provozovatele ubytovacích zařízení byla covidová doba velkou zatěžkávací zkouškou. Spousta podniků skončila. Díky čemu se vám podařilo provoz udržet? A co bylo nejtěžší?
Pro nás bylo velké štěstí, že uzavření ubytovacích služeb bylo hlavně přes zimu. Proto se nás to až tak nedotklo. Za loňské a letošní jaro jsme sice přišli o nějaké tržby, ale na druhou stranu se nám podařilo rezervace přebookovat na pozdější termíny. Odhadem jsme vrátili asi 10 procent záloh. Hosté byli velice solidární a vracet je z velké části nechtěli s tím, že přijedou později. To nám také dost pomohlo. Co mi ale hodně vadilo, to byla ta bezmoc. Běžně člověk stále nestíhal s tím, že má moc práce, ale když tu práci nemáte a vlastně vám ji ještě zakážou, tak to je hodně náročné. Ale i tak jsme to přežili.

Situace pořád není úplně růžová. Stále existuje řada povinných opatření. Vnímáte díky tomu nižší zájem hostů?
To určitě ne. Ale spíš mě trápí to rozdělení ve společnosti. Samozřejmě musíme dodržovat nějaká pravidla a kontrolovat bezinfekčnost hostů. Dohadování s lidmi, kteří jsou proti tomu, je pro mě náročné. I když mají potřebné dokumenty v pořádku. Vyslechnu si jejich názor, ale pak už se s nimi snažím komunikovat o čemkoliv jiném. Jinak vznikají nepříjemnosti a je to vyčerpávající.

Stíháte při provozu penzionu relaxovat? Nebo odpočíváte až po sezoně?
V sezoně neodpočívám. Náš rozhovor by asi vypadal jinak, kdybyste přijela v květnu. Teď už je ta únava znát. Snažíme se hodně odpočívat přes zimu a jezdíme na dovolenou. S rodinou se věnujeme také zimním sportům. Za těch pár měsíců pak zas člověk tu energii nabere zpátky. Důležitý je fakt, že člověk nemůže chodit takzvaně „do práce“. To, co dělá, ho musí bavit. To je to, co mě nabíjí.