Zatímco starším sourozencům Plzeňana Karla Körpera se podařilo ještě před nacistickou okupací Československa ilegálně uprchnout ze země, on zde zůstal. Od roku 1940 byl nasazen na práci do takzvaného přeškolovacího tábora Lípa. Ten s pomocí Ústředny pro židovské vystěhovalce zřídilo SS.
Poté přes přísný zákaz školní výuky tajně učil židovské děti v rodinách. V lednu 1942 byl deportován v rámci třetího transportu Židů do koncentračního tábora v Terezíně. Byl nasazen na práci v oslavanském dole Kukla.
V září roku 1943 se mu však podařilo uprchnout a vrátil se do Plzně, kde se nějakou dobu ukrýval. Pak odešel do Prahy, kde si pořídil pistoli a zapojil se do odboje.
Na jaře roku 1944 odešel ilegálně na Slovensko. Tam se přidal k partyzánům v rámci Slovenského národního povstání. V říjnu se stal politickým komisařem oddílu připravujícího se na přechod hranice do protektorátu. Tady měl být pověřen organizací partyzánského boje na Moravě.
Při jednom z bojů byl lehce zraněn, do rány se však dostala infekce. V listopadu 1944 zemřel na otravu krve.
To je jeden z příběhů, které vypráví výstava Cesta nezapomnění, která je k vidění na několika místech Plzně. Expozice připomíná vlakové transporty, které odvezly plzeňské Židy do Terezína. Od vypravení toho prvního uplynulo v pondělí 80 let.
Čas nezapomnění |
Ve třech velkých skupinách bylo v roce 1942 deportováno z nákladového nádraží v Plzni do ghetta v Terezíně 2 604 mužů, žen a dětí. Konce války se dožilo jen 204 z nich.
Výstava je umístěna v mázhauzu radnice na náměstí Republiky i ve veřejném prostoru před radnicí a ve Smetanových a Štruncových sadech.
Plzeň byla po Praze a Brnu třetím českým městem, odkud byli Židé deportováni do ghetta. Nejprve byli shromážděni v sokolovně v dnešních Štruncových sadech. Stovky mužů, žen a dětí se tísnily uvnitř a spaly na slamnících na zemi.
Byli tam nejen Židé z Plzně, ale také například z Manětínska, Rokycanska či Kralovicka a dalších lokalit. V určené dny museli lidé ze sokolovny odejít seřazeni ve čtyřstupech, odváděly je odtud ozbrojené strážní oddíly.
Nejstarší byla devadesátiletá žena z Litohlav
Tři vlakové soupravy s označením R, S a T vyjely z plzeňského nákladového nádraží 17., 22. a 26. ledna 1942. Každý z deportovaných měl na krku cedulku s označením transportu a svým pořadovým číslem. Stejně označena byla i jejich zavazadla.
Nejstarším člověkem zařazeným do deportačních transportů z Plzně byla devadesátiletá Marie Ebenová z Litohlav, která zemřela čtyři dny po příjezdu do Terezína, nejmladším osmiměsíční Eva Fischerová z Plzně. Ta se svou matkou válku přežila.
Odbor prezentace a marketingu Magistrátu města Plzně zajistil přípravu vzpomínkové výstavy, na níž jsou na velkorozměrových panelech k vidění dobové fotografie i dokumenty a informativní texty. Jejím autorem je dokumentarista Martin Šmok, který se dlouhodobě zabývá historií holokaustu.
Výstavu připravil s využitím materiálů projektu Spolužáci studentů gymnázia na Mikulášském náměstí v Plzni, kteří pod vedením své učitelky Moniky Stehlíkové zmapovali osudy židovských studentů tohoto gymnázia. Jejich práce vyšla v roce 2018 knižně.
Nebyli jsme ani pány vlastního času
„Poznání mechanismů postupného sociálního vyloučení obyvatel označených tehdy platnými zákony za Židy, které před osmdesáti lety vyústilo v jejich deportaci na smrt, nabízí mnohá poučení i pro dnešek. Koneckonců rasistické předsudky, jejich propagandistické využívání a nenávistné kampaně proti skupinám obyvatel nezmizely s koncem druhé světové války,“ uvedl dokumentarista Martin Šmok.
Ten expozici připravil ve spolupráci s Židovskou obcí Plzeň, Radovanem Koderou a Monikou Stehlíkovou. Podobné pocity popsal jeden z plzeňských Židů Juan Lamač, který přežil koncentrační tábor v Terezíně. Jeho slova jsou součástí jednoho z panelů výstavy. „Nemohli jsme chodit na určitá místa, kam Židé nesměli. Židé museli sedět večer po určené hodině doma. Nebyli jsme ani pány vlastního času. Nesměli jsme chodit do divadel, na žádné společenské akce.“
V Terezíně byly rodiny rozděleny – zvlášť byli umístěni práceschopní muži, zvlášť ženy s dětmi do 12 let a zvlášť staří a nemocní. V ubikacích spali na slámě rozházené po holé zemi, téměř chyběla hygienická zařízení, problémy byly i se stravováním.
Návrat domů nebyl pro přeživší jednoduchý
Už v březnu 1942 bylo 620 lidí z plzeňských transportů odvezeno z ghetta v Terezíně do ghetta ve východopolské Izbici, další transporty do ghett a táborů smrti následovaly. Na konci roku 1942 byla naživu už jen třetina lidí deportovaných z Plzně.
Konec války a návrat domů nebyl ale často pro přeživší z koncentračních táborů a pochodů smrti jednoduchý. Evropa byla v roce 1945 jiná, než ji znali. Měnily se hranice států, docházelo k přesunům celých etnických skupin.
„Navrátilci do Československa často naráželi na nepochopení, nevraživost okolí a snahy o etnickou, jazykovou a kulturní unifikaci společnosti. Přesto se nevzdávali naděje na nový život. Doufali v návrat dalších rodinných příslušníků a poučenější lepší svět. Tyto naděje byly záhy zmařeny. Stalinistický režim začal recyklovat protižidovské teze nacistů pod pláštíkem boje proti sionismu. Přišla další vlna útěků a emigrací,“ stojí na jednom z panelů výstavy.
„Z plzeňských transportů se zachovalo několik fotografií. Je velmi smutné dívat se do tváří lidí, kteří jsou označeni žlutou šesticípou hvězdou, nesou si v kufřících svůj skromný majetek a nevědí, co je čeká. My dnes víme, že si šli pro smrt. Tato tragická událost a ani osudy těch, kteří byli na základě norimberských rasových zákonů zbavováni majetku, zaměstnání, lidských i občanských práv, byli označeni jako méněcenní, nemohou být zapomenuty,“ říká ministr kultury a bývalý primátor Plzně Martin Baxa.
Město Plzeň si oběti židovských transportů připomíná také prostřednictvím kamenů zmizelých, německy Stolpersteine. Ty jsou osazovány do chodníků před domy, kde Židé před svou deportací žili. V Plzni jich už je na osm desítek.
Další připomínku osudů plzeňských Židů zprostředkuje aplikace IWALK, což je celosvětový vzdělávací projekt, jehož cílem je spojit návštěvu autentické lokality s úryvky svědectví.
V Plzni se lze vypravit na dvě trasy s názvem Po stopách plzeňských Židů a Židovská Plzeň v době šoa.