V hlavě se mi zapnul autopilot, popisuje lékařka zásah u Milavčí

  16:16
Lékařka ZZS PK Lenka Čechurová je na záchrance šestým rokem. Po středě má za sebou velkou životní i profesní zkušenost. U srážky dvou vlaků u Domažlic dostala jednu z nejzodpovědnějších funkcí, pracovala jako vedoucí lékařka stanoviště přednemocniční neodkladné péče. „Naštěstí zafungoval adrenalin, někde v hlavě se zapnul autopilot,“ říká o prvním pocitu, když přijela k vlaku plnému zraněných.

Střet rychlíku Západní expres s osobním vlakem si vyžádal tři mrtvé a desítky zraněných. (4. 8. 2021) | foto: Martin Polívka, MF DNES

Odkud jste k neštěstí vyjížděla?
Z Domažlic, protože jsme byli nejblíže. Naštěstí jsme na místě byli za několik minut.

Lékařka Lenka Čechurová na snímku ze soutěže pro posádky zdravotnických záchranných služeb Rallye Rejvíz 2018. Spolu s ní je na fotografii lékař Tomáš Branda (uprostřed) a medik Ondřej Baumgartner.

Co je nejtěžší, když záchranář přijede k vlaku plnému zraněných?
Nejtěžší je zachovat chladnou hlavu a uvědomit si, co se tam děje, kolik je tam zraněných, kolik mám pro ně prostředků a jak je racionálně rozdělit, aby se na všechny včas dostalo. Zkrátka, aby nám nikdo neproklouznul, abychom někoho nepřehlédli. Práce musí být rozdělená, každý má své kompetence. Já jsem byla podřízená vedoucímu zdravotnické složky, ten zase vedoucímu zásahu, což je hasič. My záchranáři nevstupujeme do vlaku na vlastní pěst, a to i kvůli bezpečnosti. Důležité je i to, aby v sobě člověk potlačil zdravotníka. Za jiných okolností bych se totiž vrhla na prvního zraněného a snažila bych se mu pomoci, tady musím pomáhat nejprve nejpostiženějšímu.

Nejtěžší je tedy vybrat ze zraněných ty nejtěžší případy?
Ano. Musí se vybrat nejvážněji zranění, kterým se musí věnovat péče prioritně. Za tuto prioritizaci zodpovídám právě já.

Byl to zatím váš největší zásah?
I když mám za sebou stovky výjezdů k pacientům, hromadné neštěstí jsem ještě naživo nezažila. Do té doby jsem se účastnila několika cvičení, třeba nácviku hromadného neštěstí v Rozvadově a v Chamu. Záchranka pravidelně cvičení organizuje, já se vždy zúčasním, snažím se trénovat, jezdím také na různé soutěže.

Jaký byl střet s realitou?
V prvotním oznámení stálo, že jde o dopravní nehodu vlaku a auta a je tam 13 zraněných. Když jsme to tedy viděli v reálu, bylo to mnohem větší. Naštěstí zafungoval adrenalin, někde v hlavě se zapnul autopilot, s kolegou záchranářem jsme si hned rozdělili práci a jeli jsme naplno. Musím říci, že jsem v duchu děkovala za to, že mám za sebou tak velké množství nácviků a cvičení nanečisto. Díky tomu už to naskakovalo samo. Jsem pokorný člověk a považuji cvičení za způsob, jak reálné situace zvládnout co možná nejlépe.

Co jste po příjezdu viděla na místě?
Byli tu reální pacienti, kteří křičeli, že jsou zranění, že se nemohou hýbat. V oknech vagónů jsem viděla lidi, kteří měli zakrvácené obličeje. Pomyslela jsem si, že pro ně musíme udělat maximum.

Když zásah hodnotíte zpětně, vše co bylo potřeba, jsme udělali? Jste jako trenér, který si po sportovním výkonu analyzuje, co udělal dobře a špatně?
Takovéto analýzy se dělají i u nás. S nejbližšími kolegy a s členy dispečinku jsme si také sedli a vyříkali si to. Určitě si ještě sedneme a zhodnotíme, kde je prostor na zlepšení. Ale za mě, neudělali jsme vše úplně dokonale, ale zpětně z toho mám dobrý pocit, protože pacienty jsme zaléčili relativně dobře, relativně včas, rychle se dostali do zdravotnických zařízení. Doufám, že budou v pořádku.

Je to tak, že před vlakem vznikne vlastně malá nemocnice?
Může vzniknout, přístroje i vybavení jsme měli, ale naštěstí jsme ji nepotřebovali, protože na místě bylo dostatek sanitek. Přijelo i deset vozů z Německa, které dorazily, jak nejdřív mohly. K tomu vrtulníky. Díky tomu jsme zraněné rychle odsunovali do nemocnic. Ty, kteří mohli chodit, jsme rychle dostali do kulturního domu, který byl přes trať, za rohem. V tomto případě bylo výborné, že jsme autem mohli zajet na louku u vlaku, také násep u kolejí byl přístupný. Proto jsme se k pacientům mohli dostat rychle. Záchranáři zůstali na louce a pro pacienty chodili hasiči. Procházeli vlak a roztřiďovali pacienty, podle zranění jim dávali barevné náramky, nejtěžší pacienti dostali červené, chodící zelené. Měli jsme štěstí, že bylo dobré počasí. Červený stan polní nemocnice jsme nemuseli stavět. Byl by potřeba, kdyby pršelo, kdybychom pracovali v méně přístupném terénu. Ve středu ale karma, skvrny na slunci stály při nás, všechno se stihlo relativně rychle, čtyřhodinový zásah uběhl, ani nevím jak.

Posunula jste se díky zásahu profesně hodně dopředu?
Posunulo mě to hodně, je to obrovská zkušenost. Jsem ale také konstruktivní člověk a mám sebereflexi, uvědomuji si tedy nějaké chyby, přesto mám ze zásahu dobrý pocit. Dokonce mohu říci, že mě to bavilo. To kdy se vše rozjelo a viděla jsem, jak vše funguje. Měla jsem rychlou zpětnou vazbu, že to asi děláme dobře a že se nám to daří. Jsem za to vděčná, že se to povedlo.

Jste mladá lékařka, měla jste asi hodně možností. Mohla jste jít pracovat na internu, na gynekologii, ale vy jste si vybrala záchranku. Bylo to kvůli vašemu osobnímu nastavení? Protože jste adrenalinový člověk?
Asi ano. Už na gymnáziu Luďka Pika v Plzni jsem chodila do kroužku první pomoci od Českého červeného kříže, který vedla profesorka biologie Eva Tykalová. Od 15 let jsem k tomu inklinovala a věděla jsem, že chci na záchranku a v oboru jsem se opravdu našla.

Záchranka věčně hledá lékaře, má jich málo. Vzkazujete tedy medikům, že to je dobrá cesta?
Ano, jsem velká lobbistka za urgentní medicínu, protože ta práce umí být hezká. Není to samozřejmě tak růžové jako v seriálech, kde jsou herci stále za hrdiny. Takovýto pocit mám jednou za sto výjezdů, ale motivace z jednoho výjezdu vydrží na dalšího půl roku. Na tuto práci ale asi musí mít člověk naturel, nemůže to dělat každý.

Při střetu vlaků na Domažlicku zemřeli tři lidé (4. 8. 2021)

4. srpna 2021