Na hlubinu! Ta slova sám použil i jeden ze tří kurátorů výstavy Jakub Orel Tomáš.
„Navzdory mnoha komerčním projektům, devalvujícím dětskou a obecně lidskou fantazii, se tým kurátorů rozhodl v tématu strašidel zajít na hlubinu. Cílem není daný fenomén zmapovat komplexně, spíše ukázat vybrané přístupy starších autorů, převážně z přelomu 19. a 20. století, ve srovnání se současným pojetím,“ uvedl Tomáš.
Dotek děsu byl přítomen i přímo na vernisáži části výstavy v Horáckém muzeu, kdy návštěvníky úspěšně strašila nečekaně mrštně se pohybující figurína zlomyslného zeleného hejkala. Na dvoře muzea koncertovala kapela s hudebníky v maskách a s litanickou démonickou hudbou. Na nádvoří Horácké galerie sehráli divadelníci strašidelnou pohádkovou hru.
Oblast se „strašidelnou“ tradicí
Nové Město na Moravě je pro takové téma výstavy velmi příhodné. Jedná se o oblast s tradicí strašidelných lidových pověstí, které se dodnes udržely ve zdejším folkloru, povědomí i v místních názvech.
„Na Novoměstsku se toto téma hodně drželo – v lese třeba přijdete na zastávku u Hejkala, vzniklo zde mnoho pověstí. Byl to chudý, zapomenutý kraj, kde ještě do 60. let minulého století žili lidé, kteří tvrdili, že se sami setkali s vodníkem,“ řekla spoluautorka výstavy a kurátorka Horáckého muzea Alice Hradilová. Třetím spolutvůrcem je ostravský publicista a odborník na horor Martin Jiroušek.
Největší pozornost klade výstava na fenomén vodníků a hejkalů v českomoravské kultuře a zvláště kultuře místní. „Na Novoměstsku je hejkal místním regionálním strašidlem. Zdejší dřevorytec Karel Němec hejkaly zobrazoval, ta postava tady stále rezonuje,“ řekla Hradilová.
Podobně významnou postavou nejen na Novoměstsku je vodník. „V české kultuře je pevně usazený. Nejenže sedí u každého rybníka, v opeře Rusalka, která je nejhranějším českým divadlem, vodník figuruje jako ochránce živlu, fungují tam souvislosti s lidským nevědomím, vodník se vynořuje v období přerodu i společenských krizí,“ pověděla Hradilová.
Dřevoryty Karla Němce výstava představuje, stejně jako dílo jeho přítele a tematického souputníka dřevorytce Josefa Váchala, který stejně jako Němec zobrazoval strašidelná a démonická témata.
I Josef Lada prý viděl vodníka
K nejcennějším výtvarným exponátům výstavy dále patří „vodnické“ obrazy Hanuše Schwaigera, Maxe Pirnera či Aloise Podlouckého nebo Strašidlo od podlipnického malíře Jaroslava Panušky.
Na výstavě jsou vystaveny i originály obrazů Josefa Lady, který vodníka často maloval. „Josef Lada ostatně tvrdil, že v mládí vodníka viděl. Já vodníka neviděla, ale jednou se mi stalo, že jsem zůstala dlouho do noci ve zdejší vesnici Krátké. Ve tři ráno jsem se vracela z kopců do nedalekého Kadova. Jak jsem šla, tak dole v údolí se ozývaly šílené zvuky, jaké jsem nikdy neslyšela: sípání, funění, přerývané dýchání. Snad to byli divočáci, ale nebylo to nic jako chrochtání. Já jsem si říkala, že když tohle někdo před sto lety zažil, tak si nemohl myslet, než že to byly orgie nějakých duchů,“ vzpomněla Hradilová.
Martin Jiroušek na výstavu přispěl přípravou kolekce literatury, která se fenoménem strašidel zabývala. Lidé zde mohou vidět knihy vzácné i bizarní. „Nejstarší a nejvzácnější publikace je zde Kytice ve vydání z roku 1871, které ještě před svou smrtí stihl Erben redigovat. Vzácný je též bibliofilský tisk o hastrmanovi se zinkografiemi na ručním papíru,“ pověděl kurátor Martin Jiroušek.
Výstava má podle Hradilové zobrazit nejednoznačnou podobu i tvářnost fenoménu vodníků, hejkalů či třeba divoženek. „Lidé se těch živlů samozřejmě báli, na druhou stranu ony fungovaly jako jakýsi kontrolní prvek: divoženka strašila, že lidé nesmí nechat dítě bez dozoru, jinak jim je vymění. Strašení mělo lidi držet v mezích chování. Fungovala tam ještě i slovanská mytologie, kdy jsou tyto bytosti zosobněnými dušemi zemřelých předků,“ popsala Hradilová.
Tragika života a jeho tíže
Cílem výstavy je ukázat, že v kultuře měla a dodnes mají strašidla a duchové nejednoznačnou povahu.
„Jednou se v lese ztratíte a hejkal vás z něj vyvede, podruhé vás naopak potrápí. Je v tom tragika života a jeho tíže a překonávání zla, se kterým se člověk potkává. Na druhou stranu je to i žertovné,“ popsala Hradilová.
Výstava by měla svým způsobem napravit „reputaci“ strašidel. „Dnes jsou strašidla zprofanovaná, dělá se z nich kýč v pohádkových vesničkách, ale ona nemají být směšná, někdy jsou opravdu děsivá, je v tom boj o překonávání strachu, vyrovnání se s nějakým zlomem v životě a ve světě. To vše má mnohem hlubší pozadí než jenom zobrazení pitvorné postavičky z pohádky,“ řekla kurátorka Hradilová.
Plakáty, loutky či sochy
Vystavena je i řada okultních publikací, které vysvětlují působení vodníků pomocí paranormálních jevů.
„Zobrazujeme zde kontrast mezi vodníkem, který je třeba i legrační bytostí, která nějak přináší oddech, a pak najednou je zde hejkal lidožrout, nebo knihy české romantické poezie, které dokládají, že Erbenův Vodník nebyl jediný, ale tehdy byla celá vlna takových básní o utopených, o vodníkových nevěstách. Uzavíráme kruh od pohádky přes komiks až po vodníka jako životní metaforu,“ přiblížil Jiroušek.
Z díla umělců s kořeny na Vysočině je zde k vidění například kniha Vodník s ilustracemi havlíčkobrodského rodáka Otakara Štáfla.
Doplněním výstavy je kolekce plakátů filmového hororu. Vystaveny jsou také loutky či sochy s náměty vodníků. Samostatně je v Horáckém muzeu představen soubor děl volyňského malíře Aloise Boháče, který maloval fantaskní a pohádkové výjevy se strašidly či skřítky.
Výstava potrvá do 18. září. V rámci doprovodných akcí se uskuteční v letním kině ve čtyřech srpnových termínech série projekcí filmů s tematikou lesních a vodních duchů. Brněnský divadelní spolek Bazmek entertainment připraví v blíže neurčeném veřejném prostoru k ukončení výstavy na den 17. září akci návštěvní den Vodnik Open, kde bude možné navštívit vodníky přežívající na okrajích měst.
