Rodné městečko sice Hubert Gessner (1871-1943) opustil už ve čtrnácti letech, kdy odešel studovat do Brna, ale v dospělosti se sem často pracovně vracel.
Jedním z jeho cílů byla příprava výstavby domu Josefa Bratmanna (1896), který je vůbec první secesní stavbou na našem území a dnes v něm sídlí základní umělecká škola.
Krásná novostavba ve městě, kde do té doby stála především dřevěná zástavba, dala později za vznik legendě, že dům nechal postavit císař František Josef I. pro svoji nevlastní dceru.
Ve skutečnosti v něm ovšem žil místní podnikatel a mecenáš se svojí rodinou. Někdy se mu proto říká Bratmannova vila, ale to není přesné označení. Gessner ho projektoval pro obytné i obchodní účely.
 |
„Spodní část a přízemí fungovaly jako obchod se zázemím, ještě ve 30. letech minulého století tam lidé chodili nakupovat. Byl tam i byt obchodníka a služebnictva. Horní patro už bylo noblesně a reprezentativně pojaté,“ uvedl historik Petr Odehnal z městského muzea ve Valašských Kloboukách, který je autorem knihy o Gessnerově díle.
Expozice o GessneroviOdkaz Huberta Gessnera připomínají od letošního léta dvě stálé výstavy v Kloboukách. Nacházejí se v městském muzeu a obnovené stodole v domě Josefa Bratmanna, kde dnes sídlí základní umělecká škola. Expozice pojednávají nejen o jeho tvorbě ve Valašských Kloboukách, ale rovněž v dalších městech u nás či v Rakousku. Gessnerův příběh mohou lidé poznat také při komentovaných prohlídkách, které během léta pořádá valašskokloboucké muzeum. |
Popisuje v ní nejen jeho další valašskokloboucké stavby jako zájezdní hostinec Františka Bratmanna, domy zámožného obchodníka Jana Horného a učitele Františka Růžičky nebo budovu občanské záložny, ale i největší tuzemskou realizaci vůbec.
Je jí ústav pro choromyslné v Kroměříži, jenž vznikal v letech 1905–08 a jde o komplex skoro čtyř desítek budov.
„To je Gessnerovo mistrovské dílo. Ve své době byl nejmodernějším ústavem svého druhu v monarchii,“ líčí Odehnal a ve zmíněné knize obdivně píše o uspořádání pavilonů a řádu architektury, který „jako by byl v architektuře areálu postaven proti chaosu šílenství“.
V té době již Gessner měl za sebou vídeňskou akademii výtvarných umění u proslulého profesora Otto Wagnera a působil v brněnském zemském stavebním úřadu.
Byl výrazně levicově orientovaný a v metropoli monarchie získal vlivné přátele, jako byl třeba předseda rakouské sociální demokracie Viktor Adler. Této straně také vytvořil její sídlo, kromě toho navrhl desítky vídeňských staveb či přestaveb a také rodinných domů.
Byl architektem „rudé Vídně“
I díky tomu se po první světové válce stal vedoucím architektem pro bytovou výstavbu. V „rudé Vídni“, jak se říká období mezi roky 1919 a 1934, kdy městu nepřetržitě vládli sociální demokraté, postavil mimo jiné rozsáhlé bytové komplexy Karl–Seitz–Hof a Reumannhof se stovkami sociálních bytů pro dělníky a nemajetné obyvatele.
„Nebyla to pro něj žádná trafika, Gessner byl architektonickou osobností a svými stavbami si získal vysoké renomé. Činžovní a družstevní obytné domy navíc navrhoval již před válkou a měl tedy zkušenosti,“ upozornil Odehnal.
Mezi Gessnerovy poslední stavby patřil Augartenský most v roce 1931, poté se již odmlčel. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 dostal z politických důvodů zákaz činnosti, zbyly mu jen drobné práce pro sklárny v Květné a jiné menší projekty. Konce druhé světové války se nedožil, zemřel 29. ledna 1943 ve Vídni, kde je také pohřbený.
„Byl to velmi kreativní a činorodý architekt, který do své práce promítal levicový pohled na svět. Jeho dílo stojí za připomínku už proto, že se o něm dlouhá léta téměř nemluvilo,“ dodal Odehnal.
