Stýblo se narodil před více než sto lety jako jedno z osmi dětí v rodině strojníka. Traduje se, že původně chtěl být učitelem, ale během přijímacího řízení jej zradil hlas, neudělal zkoušku ze zpěvu, a tak se jako výborný student nakonec rozhodl pro medicínu.
Než se však proslavil coby lékař, přežil koncentrační tábor, kam se dostal kvůli své účasti na manifestaci po uzavření vysokých škol německými okupačnímu úřady po tragické smrti Jana Opletala.
I když se Karel Stýblo v koncentráku nakazil tuberkulózou, přežil a dostudoval. Stal se z něj i díky pozdější spolupráci se Sirem Johnem Croftonem, známým britským bojovníkem proti nebezpečnému bacilu Mycobacterium tuberculosis, další průkopník v oboru.
„Karel Stýblo do léčby tuberkulózy zasáhl opravdu v celosvětovém měřítku. Od roku 1968 působil v Haagu a v sedmdesátých letech dokázal, že přímo kontrolovanou kombinovanou léčbou lze ovlivnit výskyt tuberkulózy a snižovat jej i ve velmi postižených zemích. Zavedl systém DOTS (directly observed treatment short course), který se celosvětové využívá v léčbě nemoci dodnes,“ vyzdvihuje přínos profesorka Martina Koziar Vašáková, předsedkyně České pneumologické a ftizeologické společnosti. Strategie DOTS spočívá v pečlivém sledování užívání léků.
Povinné prohlídky v autobusu
Karel Stýblo stál v Československu také za povinnými preventivními plošnými prohlídkami, které si pamětníci spojují s pojízdnými autobusy v šedesátých letech. Český lékař se pak stal v Nizozemí ředitelem výzkumné jednotky pod hlavičkou Světové zdravotnické organizace a zkoumal nemoc v zemích s nízkým i vysokým výskytem tuberkulózy.
Československý lékař působil na Západě legálně, ale nakonec se z něj stal emigrant. Jak připomíná autor deset let starého textu ve vilémovském zpravodaji M. Růžička, Karel Stýblo totiž čelil další dějinné události.
Když se měl vrátit v srpnu 1968 do Československa, při nástupu do letadla byl upozorněn, že do jeho země vstoupily armády zemí Varšavské smlouvy.
Proto zůstal s rodinou v Nizozemsku a v roce 1971 dokonce získal jeho občanství. O osm let později to dotáhl až na post ředitele Mezinárodní unie proti tuberkulóze.
Do rodného Vilémova se po pádu železné opony sice podíval, natrvalo už se však nevrátil. Zemřel náhle 13. března 1998 ve věku 76 let.
Nobelovy ceny se nedočkal, ale šest let před smrtí byl oceněn zlatou medailí Institutu Roberta Kocha. A Mezinárodní unie proti tuberkulóze a plicním nemocem zavedla po smrti Karla Stýbla cenu nazvanou jeho jménem. Víc než poct si však uznávaný lékař vážil milionů životů, které pomohl zachránit.
Covid ovlivnil čísla tuberkulózy
Česká pošta vydala loni v listopadu známku k jeho poctě. „O tomto muži, který se narodil v Čechách a naprosto zásadně ovlivnil boj proti tuberkulóze po celém světě, se mluví málo a vydání známky k jeho výročí je o to významnější,“ poznamenala tehdy Martina Koziar Vašáková.
Vydání známky využili čeští pneumologové k připomenutí svého oboru.
„Tuberkulózu se nedaří a zřejmě ani nikdy nepodaří vymýtit vzhledem k tomu, že je infikována asi čtvrtina světové populace, především v méně rozvinutých zemích, kde navíc narůstá odolnost proti antituberkulotikům,“ míní předseda České aliance proti chronickým respiračním onemocněním Milan Sova.
V Česku se daří držet počty nemocných pod kontrolou, předloni poprvé klesl počet případů pod 400 za rok.
Podle Jiřího Wallenfelse, vedoucího Národní jednotky dohledu nad tuberkulózou Fakultní nemocnice Bulovka, klesl výskyt tuberkulózy celosvětově. Tento trend připisuje jako v případě jiných respiračních infekčních nemocí nastaveným proticovidovým opatřením či omezení pohybu agenturních pracovníků, kteří přijíždějí do vyspělých zemí za prací.
„Ti bývají kvůli nedostatečným zdravotním kontrolám při příjezdu do republiky relativně častým zdrojem nákazy,“ potvrzuje Wallenfels.
Rodný městys ho dosud opomíjel
Vilémov však svému rodákovi důstojnou připomínku překvapivě dosud dluží. „Nemáme ani pamětní desku. Je to trošku ostuda obce,“ přiznává starostka městyse Lenka Homolková. „Na radnici jsem čtvrtým rokem, při řešení dalších věcí jsem to opomněla, vidím to i jako vlastní chybu. Třeba to napravíme v dalších letech,“ dodala.
V posledním loňském čísle vilémovského zpravodaje vyšla alespoň krátká zmínka o vydání známky, obec také uvádí Stýbla mezi slavnými rodáky na svém webu, ale to je zhruba tak všechno. „Přímých příbuzných už zde příliš mnoho nežije, někteří místní lidé o Karlu Stýblovi ani netuší,“ míní starostka.
