Pro mladší generace nemusí přírodní katastrofa tolik znamenat, ale ti starší datum červenec roku 1997 nikdy nezapomenou. Při výročích si obyvatelé dvoutisícové obce zavzpomínají, ještě častěji jim ale vzpomínky oživí silnější deště.
„Když víc prší, objedu si kritická místa. Zkušenosti máme, snažíme se to sledovat. Ale zatím dobré,“ klepe dlouholetý hasič na desku stolu.
Troubky po ničivých záplavách a dnes |
Tehdy v noci na úterý 8. července přišla voda do Troubek v půl jedenácté od Přerova. Poslední zprávu, že voda v Bečvě ve městě kulminuje, dostali místní dvě hodiny předtím.
„Výškový rozdíl oproti Přerovu je osm metrů, takže bylo jasné, že to musí přijít i sem. Bylo to na nás. Nikdo tu nebyl, zůstali tu jenom místní hasiči. Neměli jsme vybavení, čluny. Jezdilo se pak na nafukovacích kajacích, co měl kdo doma,“ vzpomíná Zatloukal na těžké chvíle s tisíciletou vodou.
Druhý den přijeli odjinud první hasiči s motorovými čluny, jimiž sváželi lidi z domů a střech, zachraňovat vyletěly i vrtulníky z nedalekého letiště v Bochoři, tehdy armádního. Do středy večer byla vesnice evakuovaná.
„Nic tu nebylo, nefungovalo, žádné spojení. Vypnuli elektriku a dědina byla mrtvá. Dneska už je třeba ve třech čtvrtinách obce elektrika v zemi, takže při dalších povodních v roce 2010 ji ani nemuseli odstavit. Pořád říkám, že v roce 1997 se celá republika učila na povodni v Troubkách,“ říká sedmašedesátiletý pamětník.
„Dnes už je záložní zdroj, nová čistírna odpadních vod je postavená na stoletou vodu. Něco se sice udělalo, ale stejně není všechno, jak by mělo být,“ dodává.
Na ochranu před vodou vesnice stále čeká
Stejně jako ostatní sousedé připisuje ohromné zásluhy vojákům z útvarů civilní obrany. V obci zůstali půl roku. Denně přijížděly na výpomoci jednotky hasičů. Úkoly všem každé ráno rozdělil krizový štáb.
„Vojsko mělo na starosti demolice domů. Armáda tu měla veškerou techniku, náklaďáky, nakladače, bagry. Trvali jsme na tom, aby v případě bourání domů byli obyvatelé u toho. Úžasné bylo, že vojáci se zeptali paní: ‚Babičko, měla jste tam cennosti?‘ ‚V ložnici v nočním stolku jsem měla peníze, nebo třeba zlato.‘ Tak oni hrabali, než to našli. Aby to lidem alespoň trochu usnadnilo situaci,“ líčí Zatloukal.
Starosta sboru dobrovolných hasičů v Troubkách na Přerovsku Vlastimil Zatloukal.
K přípravám protipovodňové ochrany, na kterou vesnice pořád čeká, se příliš vyjadřovat nechce. Plány se vlečou a nevyhovuje mu ani varianta ohrázování obce.
„Když se prorve hráz, vznikne koridor široký několik desítek metrů a voda s sebou bere vše. Raději ať už voda nateče do zástavby pomalu. To je můj názor, nikomu ho nenutím,“ říká a dodává, že na prezentace projektů už nechodí.
„Kdyby se mělo stát to, co v roce 1997, voda je tu stejná,“ míní.
Další velké povodně už tak ničivé nebyly
V roce 2010 obnovili místní za vsí selský val, druhý o tři roky později – ten ale musela obec později jako černou stavbu odstranit.
„Dřív tu bývaly hrázky na jarní tání, remízky, předci nebyli hloupí. Dnes je to všechno rozorané,“ oceňuje zkušenost dřívějších sedláků Zatloukal.
Rozdíl při rozsahem podobné povodni o třináct let později byl v tom, že lidé už měli postavené domy z pevnějších materiálů a také většinou respektovali doporučené výšky, o kolik stavbu zvednout v jednotlivých ulicích nad zem.
„V roce 1997 zůstala voda ve vesnici čtrnáct dnů, než se dostala pryč. V roce 2010 to byly dva dny. Technika za tu dobu pokročila, takže když přijeli hasiči s tím největším velkokapacitním čerpadlem, voda nestačila přitékat, jak bylo výkonné,“ vzpomíná obyvatel Troubek, jenž jako většina zůstal v obci dodnes.
Obec ale pořád zůstává záplavovým území a jsou tu ulice, které pojišťovny nepojistí vůbec. Navíc o hodně zdražily. První dny po povodních se ovšem šířila fáma, že Troubky už nebudou.
„Ale starý strom nepřesadíte. Teď se sem stěhují i mladí a ti už historii neprožívají,“ uzavírá Zatloukal.