Weiss pamatoval doby, kdy po Jizerských horách ještě nikdo nejezdil na kole a pěší turisté se dali spočítat na prstech jedné ruky. Do Bedřichova ještě nejezdil autobus a jediné občerstvení bylo na Smědavě.

Rodák z Jablonce nad Nisou se věnoval fotografii více než šedesát let. Veřejnost se s jeho charakteristickou tvorbou mohla poprvé blíže seznámit v roce 1978, když vyšla dnes už legendární obrazová publikace Jizerské ticho, jejímiž dalšími spoluautory byli fotografové Lubomír Václavek a Wolfgang Ginzel.

Její vydání tehdy provázely komplikace. Vydat v době normalizace knihu s prezentací přírodních krás, aniž by tam nebyla ani zmínka o politické angažovanosti, nebylo jednoduché.

Ohlas byl ale obrovský a nakonec se publikace dočkala tří vydání. Další knihy už Siegfried Weiss vytvořil samostatně. Kromě Jizerských hor se v nich věnoval také půvabům Českého ráje či Lužických hor, zamiloval si ale i Dolomity nebo Pamír.

K jeho výjimečným dílům patří kniha Píseň o lese, ve které vzdává hold spisovateli Gustavu Leuteltovi. Poslední knihu vydal u příležitosti svých 85. narozenin pod názvem O věčných proměnách lesa.

„Po odsunu německého obyvatelstva byly lesy v Jizerkách naprosto prázdné, byla to panenská příroda. A přitom do začátku války ty lesy byly plné, pulzovalo to tam, lidé rádi chodili na výlety. Bylo to období, kdy tu vznikla spousta rozhleden a výletních bud. A najednou nastal útlum, vakuum. Chodili jsme do hor s partou horolezců a nikoho nepotkali. To byl zážitek, který v nás zanechal hluboké dojmy,“ vzpomínal Weiss v rozhovoru pro Mladou frontu.

V roce 2013 obdržel Poctu hejtmana za celoživotní přínos v popularizaci přírodních krás Libereckého kraje. Jeho fotografie nezdobily jen jeho vlastní nebo cizí knihy, ale také řadu kalendářů nebo časopisů.

Siegfried Weiss pocházel ze smíšené česko-německé rodiny. Část příbuzných tak po válce čekal nucený odsun do Německa. On sám nastoupil jako dítě do školy, aniž by uměl česky slovo.

„Spolužáci ale byli tolerantní, tak jsem to brzy dohonil. Pak jsem se vyučil kovorytcem, což mě nesmírně bavilo. Byl jsem v jablonecké Bižuterii, kde byli lidi tak trošku volnomyšlenkářští, tam jsem se cítil dobře,“ vzpomínal.