„Už jako dítě jsem se v povolání zdravotní sestry zhlédla. Líbilo se mi, jak sestry chodí oblečené, bylo to vnímané jako prestižní zaměstnání, společnost to brala jako důležitou profesi. Myslím si, že teď už to tak úplně není,“ říká Zuzana Kvardová v rozhovoru pro MF DNES.

Opravdu? Měl jsem pocit, že díky covidové pandemii, kdy byli zdravotníci vnímáni jako hrdinové, prestiž povolání naopak šla ještě nahoru...
V první vlně covidu to tak určitě bylo a prestiž stoupla. Lidé nám děkovali, šili roušky a všemožně nás podporovali. Ve druhé a třetí vlně už to opadlo. Naopak třeba při očkování byli lidé často agresivní, dávali nám najevo, že je to obtěžuje, měli pocit, že je k očkování přemlouváme, přestože bylo celou dobu dobrovolné. Zdravotní sestry to neměly jednoduché.

Čím si vysvětlujete, že zvýšená podpora byla jen dočasná?
Pro nikoho to nebyla jednoduchá doba a i lidé byli vyčerpaní a frustrovaní. Mnoho z nich nemohlo pracovat, byla velká omezení a narušily se sociální kontakty. I to mohlo způsobit větší agresi vůči zdravotníkům.

6 fotografií

Jak se s obdobím covidové pandemie vypořádal váš tým?
Bylo to náročné, jednu dobu jsme v nemocnici měli poměrně hodně pacientů s koronavirem, celkem na padesáti covidových lůžkách. Bylo to období, které mělo své pro i proti. Lékaři a sestry si sáhli na dno, ale řekla bych, že to kolektivy stmelilo. Dokonce se nám v té době povedlo doplnit pomocný zdravotnický personál, protože byly zavřené hotely a lidé hledali uplatnění právě ve zdravotnictví. I díky tomu v současnosti s nižším zdravotnickým personálem nemáme problémy. Na druhou stranu byla covidová pandemie spojena s velkým nárůstem administrativy, nařízení chodila ze dne na den a velmi často se měnila. Museli jsme na ně flexibilně reagovat.

Pandemie zdůraznila důležitost zdravotnických profesí…
To je pravda. Spolupracujeme se středními zdravotnickými školami a zájem o obor byl i díky tomu obrovský. Je to jisté povolání a absolventi najdou vždy uplatnění. Myslím, že si to uvědomuje čím dál víc rodičů. Velkou radost mi dělá, že několik žen, které k nám nastoupily jako pomocnice, protože pro zdravotnictví neměly kvalifikaci, postupně absolvovaly sanitářský kurz, střední zdravotnickou školu a rozhodly se studovat dál.

Říkáte, že práce ve zdravotnictví znamená jistotu. Dá se to samé říct i o českém zdravotnictví jako takovém?
Je pravda, že posledních deset let je situace hodně nepřehledná. Ministři zdravotnictví se neustále střídají, velmi často se mění podmínky pro naši práci, celkově to je chaos. Pokud ministerstvo chce, aby se zdravotnictví v České republice stabilizovalo, mělo by se nejdřív stabilizovat samo.

V čem se vaše profese od doby, kdy jste začínala, nejvíc změnila?
Medicína je velmi dynamický obor a jde neskutečně rychle dopředu. Za tu dobu se změnilo velké množství postupů, výrazným posunem je elektronizace, neustále se musíme učit nové věci, což znamená velkou zátěž hlavně pro starší sestry v předdůchodovém věku. Používají se úplně jiné materiály a zdravotnické prostředky. Když jsem začínala, pamatuji si ještě skleněné injekční stříkačky. Moderní technologie usnadňují práci, ale velmi přibyla administrativa. Zatímco dřív lidé ke zdravotníkům vzhlíželi, dnes si všímají každé chybičky, stěžují si a zdravotnická zařízení žalují.

Ve Vrchlabí jste zažila dobu, kdy nemocnice neměla úplně nejlepší pověst. Myslíte si, že dnes už ji lidé vnímají jinak?
Hodně se to změnilo a velkou zásluhu na tom má současné vedení a vlastník nemocnice. Vycházíme s městem, krajem i zdravotními pojišťovnami. Jméno si vrchlabská nemocnice musela znovu vybudovat.

Od roku 2018 jste hlavní sestrou. Co všechno vaše práce obnáší?
Dnes už je to hlavně manažerská práce. Zahrnuje dennodenní kontrolu kvality ošetřovatelské péče, nastavování standardů a nových procesů, komunikaci s vedením nemocnice, vzdělávání a výběr zaměstnanců. Je to velmi rozmanitá práce, každý den mě čeká nějaká nová výzva.

Dostanete se ještě k přímé práci s pacienty?
Teď už málokdy. V poslední době to bylo, třeba když nemocnice zdravotnicky zaštiťovala Světový pohár v alpském lyžování ve Špindlerově mlýně a chybějící personál v nemocnici bylo potřeba doplnit.

Nechybí vám to?
Kdybych řekla, že ne, tak bych lhala.

Kdy vás práce nejvíc naplňuje?
Když lidé kolem mě jdou za stejným cílem a hledají způsob, jak k němu dojít. Musím říct, že jsem se tu nesetkala s lidmi, kteří by hledali důvod, proč to nejde.

České zdravotnictví si už poměrně dlouho prochází personální krizí a většina zařízení má obrovský problém sehnat zaměstnance včetně zdravotních sester. Čím to je?
Jednoznačně nastaveným systémem vzdělávání, které je pro zdravotní sestru velmi dlouhé. Aby mohla pracovat samostatně, musí vystudovat střední zdravotnickou školu a potom si doplnit vzdělání na vyšší odborné nebo vysoké škole. Zabere to minimálně sedm let. Vysoké školy jsou v Praze a krajských městech a sestry tam po dokončení studia často zůstávají. K nám se vrátí třeba až po mateřské dovolené.

Jak jste na tom se zdravotními sestrami ve vrchlabské nemocnici?
V současnosti nám chybí osm sester, ale nemůžu říci, že bychom na tom byli extrémně špatně.

Která vlastnost nebo schopnost je pro tuto profesi nejdůležitější?
Určitě empatie. Myslím si, že to poznám už podle toho, jakým způsobem uchazeč o práci klade otázky, na co se ptá, jaký má zájem a jestli chce vůbec vidět oddělení, kde bude pracovat. Důležitá je také spolehlivost, solidarita, loajálnost, schopnost pracovat v týmu a odbornost.

Pracuje u vás na dvacet zdravotních sester a pomocných pracovníků ze zahraničí, zejména z Ukrajiny. Jak se je daří začleňovat?
V první řadě se musí naučit jazyk, chodí proto na kurzy češtiny. Hned je integrujeme na oddělení, aby byli v českém kolektivu. Než se naučí komunikovat v češtině a splní zkoušky, aby měli ukončenou aprobaci a bylo jim uznáno vzdělání praktické nebo všeobecné sestry, dělají pod přímým vedením. Jsou neskutečně pracovití.

Dlouhá léta jsou také u nás velmi populární televizní seriály z nemocničního prostředí? Díváte se na ně?
Jako dítě jsem sledovala Nemocnici na kraji města a úplně jsem to hltala. I to možná sehrálo roli v tom, že jsem se chtěla stát zdravotní sestrou. Musím říct, že měla mnohem blíž k realitě než současné seriály. Lidé, kteří v nemocnici nikdy nebyli, jsou po jejich zhlédnutí hodně překvapení. U nás rozhodně sestřičky nechodí v lodičkách... Rozumím ale tomu, že tenhle typ seriálů je oblíbený. Zdravotnictví je mystické a lidi hrozně zajímá, co se v nemocnicích děje a jak to tam chodí. Je to atraktivní téma.