Novoměstská galerie nesází jen na tradiční výstavy pro příznivce umění. Postupně nabízí i akce napříč žánry – od koncertů a divadelních představení až po dílny pro veřejnost či programy určené školám a školkám.

S jakými vizemi jste v březnu do vedení Horácké galerie nastupovala?
Když jsem se hlásila do výběrového řízení, stejně jako ostatní uchazeči jsem měla za úkol představit vizi, kam by měla galerie dál směřovat. Já tu svoji nazvala Kotva a křídla. Kotvou jsem myslela úžasnou historickou budovu, v níž naše galerie sídlí, tým šikovných zaměstnanců, který ji dobře spravuje a pořádá v ní krásné výstavy. Křídly jsem měla na mysli přání, aby galerie také vystoupila ven z budovy a rozlétla se do otevřeného prostoru, víc mezi lidi, což si žádá nejen dnešní doba obecně, ale i současná situace kolem covidu.

Jaké byly vaše první kroky poté, co se památky, galerie a další instituce po covidové pauze otevřely veřejnosti?
Otevřeli jsme 11. května. A to doslova – otevřeli jsme dokořán vstupní vrata a na nádvoří jsme umístili tři stolky se židlemi. Přidali jsme i vázy s květinami a dali lidem najevo, že si tam mohou v klidu posedět například s knížkou a kávou zakoupenou u nás na pokladně. Následně jsme uspořádali venkovní výstavu Galerie a divadlo, zahájili bienále Sochy pod novoměstskou oblohou s díly Čestmíra Sušky a otevřeli naše prostory pro koncerty a další akce.

Galerie ožila hlavně přes léto. Zvykli si sem lidé chodit?
Ve spolupráci s městem, bez níž by to rozhodně nešlo, vyrostlo na nádvoří pódium, kde jsme se společně snažili nabídnout pestrý program. Odehrály se tu koncerty vážné hudby v rámci tradičního Slunohraní, měli jsme tu ale i taneční hudbu, dechovku, multižánrové kapely, letní kino, na nádvoří hostovalo Horácké divadlo Jihlava, hrálo se tu divadlo pro děti, Novoměstská kulturní zařízení zde uspořádala letní Fler trh… A myslím, že to mělo úspěch. Lidé k nám chodili, návštěvnost přes léto byla hezká – určitě přesáhla pět tisíc.

Covidová krize vás nezasáhla?
To se bohužel říct nedá. Tento rok byl rozhodně chudší o větší skupiny, nekonaly se školní výlety, nejezdily k nám exkurze a organizované zájezdy. Letos jsou tedy čísla postavená převážně na individuálních návštěvnících. Doba se stále ještě nevrátila tam, kde byla před covidem, a je otázkou, zda se vůbec vrátí. Lidé teď přistupují ke kultuře trochu jinak. Nekupují například tolik lístky v předprodeji, ale čekají na poslední chvíli a rozhodují se dle aktuální situace.

Programem cílíte i na děti. Jak se snažíte zaujmout tyto mnohdy velmi náročné hosty?
Když odhlédnu od jednorázových akcí přímo pro dětské publikum, jako jsou divadelní představení, tak teď hodně pracujeme na programech pro školy i školky. Společně s Alicí Hradilovou, která vede Horácké muzeum, jsme navštívily ředitele místních škol a hovořily jsme s nimi o možnostech spolupráce, jíž jsou naštěstí všichni otevřeni. Přála bych si, aby se děti naučily pravidelně chodit do galerie, stejně jako chodí do kina či do zoo. Aby ji nebraly jako cizí, zavřený dům, kde se našlapuje po špičkách a je tam nuda, ale spíš jako prostor, kde se cítí fajn, kde se něco děje a dozví se tam nové věci. Když získají takový návyk v dětství, je velká šance, že jim vydrží do dospělosti.

Jak by mohla spolupráce se školami vypadat?
Letos jsme začali v podstatě od října, kdy jsme tu měli v tvůrčích dílnách dvanáct školních skupin a přibližně 130 dětí od mateřinek po gymnazisty. Se základními školami chceme vymyslet náplň programů tak, aby navazovala na jejich osnovy. Velmi nás těší i navázaná spolupráce s místní alternativní základní školou Spolu, kdy k nám chodí pět prvňáčků. S nimi zkoušíme pilotní projekt, který jsme nazvali Poprvé v galerii. Děti k nám chodí každých čtrnáct dní na 90 minut. Mají připraven program adekvátní jejich věku, kdy se vždy něco na dané téma dozví, a poté si to i samy vyzkouší. Mým přáním je, aby se během školního roku povedlo vytvořit systematický program s vlastními webovými stránkami, který bude inspirací pro další školy a učitele.

Nechystáte něco podobného i pro dospělé? Někteří mají ze vstupu do galerií ostych. Bojí se, že nejsou dost fundovaní, umění nerozumí a mohou pak vypadat hloupě. Mají u vás v tomto směru důvod k obavám?
S trochou nadsázky si dovolím říct, že s uměním je to podobné jako s dobrým vínem. Když ho máte rádi, tak si jej prostě vychutnáte a to, že se o něm od odborníků dozvíte i něco navíc, je příjemný bonus. Takže ani lidé, kteří mají pocit, že výtvarnému umění nerozumí, se nemusí bát přijít. Není nezbytně nutné hned zamířit na výstavu, ale například na koncert, divadlo, workshop. I to je cesta, která jim galerii postupně poodhalí a třeba je i naláká poznat ji trochu víc.

Na podzim jste přišli s novými workshopy. Plánujete v nich pokračovat?
Ano. Zatím jde o kurzy vedené našimi zaměstnanci – řada z nich totiž vyniká i v činnostech, které přímo nesouvisí s jejich prací. Otevřeli jsme kurzy šití, háčkování, krasopsaní, tvůrčího psaní, keramiky, malování sklem na hrnky, fotografování… Časem bychom ale rádi nabídli zájemcům i workshopy s profesionálními umělci a odborníky z uměleckého světa.

Dění v galerii popisujete i skrze zápisky na blogu či podcasty. Proč jste se rozhodla i pro tento způsob komunikace?
Na blogu se snažím glosovat dění v galerii a zveřejňovat postřehy, které nemusí výlučně souviset s programem či výstavami. I to je způsob, jak lze veřejnosti instituci více přiblížit. Postupně také na webu začínáme představovat zaměstnance a jejich práci, aby lidé věděli, s kým se tu potkávají a co mají jednotliví pracovníci vlastně na starost.

Jaké výstavy jsou nyní v galerii k vidění? A co se letos ještě chystá?
Nedávno jsme zahájili výstavu fotografií Josefa Březiny, která je průřezem jeho celoživotní tvorbou. Tento rodák z Třebíče se od patnácti let věnuje fotografování přírody a na jeho snímcích se často objevuje právě krajina Vysočiny. Dále jsme připravili v podkroví galerie kombinovanou výstavu dřevěných plastik Mirky Špačkové a obrazů Františka Pillmayera. Vernisáž se uskutečnila desátého listopadu.

A kromě výstav?
Na 21. listopad plánujeme křest sedmé knihy Věry Rudolfové, v níž opět představí zajímavé osobnosti Novoměstska. A v neděli v předvečer svátku svatého Mikuláše jsou v plánu – pokud to covidová situace dovolí – tradiční Čertohrátky, kdy nejen sklepní prostory galerie připomenou peklo. Tuto akci hlavně pro děti pořádáme společně s Horáckým muzeem, jež pro změnu promění své půdní prostory v nebe. A letos chystáme i překvapení spojené s novou knihou Ať žije babička! autorky Květy Santlerové, která se k nám chystá na autogramiádu společně s herečkou Zdenou Herfortovou.

Velký ohlas měla v květnu výstava kovových děl Čestmíra Sušky v rámci bienále Sochy pod novoměstskou oblohou. Už víte, jaké exponáty Suškova díla vystřídají?
Sochy budou v Novém Městě do konce března. Nějaké další tipy pro druhý ročník už samozřejmě máme – vypadá to, že opět půjde spíš o komplexnější představení jednoho autora než skupinu tvůrců. Žádné konkrétní jméno ale ještě vybrané není. Prezentaci soch Čestmíra Sušky uzavře v lednu ještě výstava jeho rezotisků a některých menších objektů, což po samotné venkovní expozici a následné výstavě fotografií jeho děl bude jakési uzavření celé této novoměstské trilogie. Rádi bychom, aby se ji povedlo shrnout i do publikace.