Sídliště Slovany se skládá z pěti okrsků. Poměrně rozsáhlá oblast je vymezena ulicemi Rychtaříkova, Strnadova, Slovanská, Plzeňská cesta, Jasmínová, Šeříková, Slovanská alej, Koterovská, Na Celchu, Sušická, Částkova a náměstím Generála Píky.

Sídliště Slovany v Plzni

„Na sídlišti Slovany se během jeho dlouhé výstavby uplatnily téměř všechny typové konstrukční řady domů z 50. a počátku 60. let. Můžeme zde tedy sledovat cestu zprůmyslnění stavebnictví u nás, od tradičně zděných domů k nástupu panelové technologie. K poválečné bytové výstavbě bylo území budoucího sídliště Slovany vybráno díky své velikosti a přímé návaznosti na již existující infrastrukturu. Pozvolné plánování i výstavba pěti různorodých částí Slovan, související mimo jiné s roztříštěností investičních záměrů, bohužel způsobily nejednotné vyznění celého souboru. Zároveň se tím ale celkové vyznění sídliště vyhnulo monotónnosti,“ říká historička architektury Martina Koukalová.

Ta se podílela na projektu „Panelová sídliště v ČR jako součást městského životního prostředí - zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu“ v rámci výzkumu národní a kulturní identity (NAKI) ministerstva kultury. Na starosti měla zmapování historie některých sídlišť v Plzeňském kraji.

Autorem druhé etapy výstavby sídliště Slovany byl plzeňský rodák a zkušený architekt František Sammer. Domy postavil v duchu socialistického realismu v letech 1953 až 1957.

„Sammer patřil k meziválečné generaci architektů. V letech 1931 až 1933 působil v pařížském ateliéru Le Corbusiera. Poté se v Moskvě čtyři roky zabýval projekty Paláce sovětů Centrosojuz, stanicí metra Mjasnickaja - Kirova a regionálním plánem černomořského rekreačního pobřeží. Od roku 1937 spolupracoval s architektem Antonínem Raymondem v Japonsku a Indii. Po návratu do vlasti se v letech 1948 - 1950 společně s architektem Jindřichem Krisem zabýval směrným plánem Plzně,“ uvedla Martina Koukalová.

Asi nejvýraznější součástí této etapy je takzvaný superblok, tedy monumentální blok domů s bohatou ornamentální výzdobou a s obchody v přízemí na Francouzské třídě.

Další okrsky už se ale nesly ve zcela jiném duchu. „Ve druhé polovině padesátých let - mimo jiné po odsouzení ozdobnictví v architektuře prvním sekretářem komunistické strany Sovětského svazu Nikitou Chruščovem - se začala zavrhovat přílišná okázalost domů postavených v duchu socialistického realismu,“ dodává Koukalová.

Do nového sídliště se postupně nastěhovalo téměř 25 tisíc obyvatel. „Mezi nimi převažovali mladí lidé s malými dětmi nebo děti plánující. Při sčítání lidu v roce 1980 žilo na území již jen 18 tisíc obyvatel. Při každém dalším sčítání pak rezidentů ubylo a dnes má celá oblast zhruba 12 tisíc stálých obyvatel. Přesto je však sídliště Slovany populační velikostí srovnatelné s některými okresními městy a tvoří celých sedm procent obyvatel Plzně,“ říká sociální geografka Petra Špačková.

Vysvětluje, že pokles počtu obyvatel je dán spíše snižováním velikosti domácností než počtu obydlených bytů. V roce 1970 převažovaly na sídlišti domácnosti čtyřčlenné, v roce 1980 dvoučlenné a dnes dominují jednočlenné.

K nejstarším uměleckým dílům patří výzdoba jednotlivých domů pod vlivem socialistického realismu. Včetně sgrafit na fasádě 20. základní školy v Brojově ulici. Domovní znamení v letech 1960 až 1962 vytvořili sochaři Břetislav Holakovský, Miloslav Holý, Jindřich Jíša, Josef Steffel a Olga Umlaufová.

K dobově ojedinělým realizacím patří úprava bývalých lomů Josefa a Vojtěcha Chvojkových na park Přátelství v letech 1965 až 1970, vyzdvihla Koukalová.

„Architekt Miloslav Hrubec zde pod vlivem bruselského stylu rozčlenil jednotlivé plochy parku - hřiště, jezírko a amfiteátr - do geometrických tvarů. Původní ideu bohužel potlačila revitalizace parku, dnes nazývaného Chvojkovy lomy, z let 1995 a 1997, která jej protnula zvlněnými cestami a doplnila souborem dřevěných soch spíše řemeslné kvality,“ dodala.