Ke zmíněným známým příběhům přidal Karel Bartošek další a vydal knihu Holešovské pověsti. Je unikátní v tom, že ještě nikdo ucelený soubor zdejších pověstí nevydal. „Bylo mi líto nechat je ležet v šuplíku,“ říká historik, který nevšední příběhy poslouchal od dětství.

Kde jste se k nim vlastně dostal? Jen z osobního povídání s pamětníky?
Některé z těch příběhů jsou opravdu notoricky známé a lidé si je tu v různých úpravách vyprávějí po generace. Jiné už jsou ale docela pozapomenuté. Já jsem primárně čerpal ze dvou zdrojů. Jedním z nich byla paní Šidlová, která kdysi pracovala u mých prarodičů a podílela se na mojí výchově. Narodila se v 80. letech 19. století, byla to velká vypravěčka a fascinovalo ji vše tajemné, co se v Holešově vyprávělo. Druhým zdrojem byli mí prastrýcové, bratři Šráčkovi. Byli velmi vzdělaní a pocházeli ze starého mlynářského rodu, od nich mám zejména pověsti o vodnících.

Nosil jste nápad vydat sbírku pověstí v hlavě už dlouho?
Spíše to byla náhoda. Někdy před 15 lety mě oslovila ředitelka jedné z mateřských škol, že s dětmi zrovna pověsti probírají, ale žádné místní příběhy nemají. Sepsal jsem tak všechno, co jsem věděl. Aby to jen tak neleželo, vydával jsem je postupně ve zpravodaji a vyšla i malá podomácku dělaná knížečka. Loni během koronaviru z ní předčítali v rámci akce knihovny přes internet a vzbudila veliký ohlas. Tak jsme se domluvili, že to vydáme jako standardní knihu. Oprášil jsem, co jsem měl, něco upravil, doplnil, přidal komentáře.

V nich často vysvětlujete, jak se neuvěřitelné, fantastické příběhy mohly odehrát ve skutečnosti. To byl záměr?
Schválně zdůrazňuji, že ty příběhy jsou vymyšlené, přibarvené. Zároveň ale musely mít nějaký historický základ. Například pověst o zlém Rottalovi vychází z nějakých historických faktů, zároveň ale není úplně zřejmé, kterého pána z hraběcího rodu se přesně týká. Zajímavé je, že se vypráví nejen v Holešově, ale i na dalších sídlech Rottalů v Kvasicích či Napajedlích. A dokonce i na zámku v Chropyni, kde Rottalové nebyli, mají onu zlověstnou truhlu, která srazila malému chlapci hlavu.

Hodně pověstí ve sbírce se točí kolem zámku a panstva. To je pro Holešov asi přirozené, že?
Určitě. Musíme si uvědomit, že živnou půdou pro tyto příběhy byla hlavně druhá polovina 19. století a začátek 20. století. Na zámku žilo panstvo a mimo něj prostá měšťanská komunita, která se o život šlechty zajímala, ale neměla o něm moc informací. Vše bylo umocněno i tím, že si zdejší hrabě vzal bavorskou princeznu z královského rodu, která dbala na reprezentaci a určitou noblesu. Tím se zámecký život izoloval od toho běžného.

A to nahrávalo klepům?
Přesně tak. Tehdy nebylo rádio, televize, internet, takže mluvené slovo tvořilo jediný způsob, jak mohli lidé sdílet informace a vlastně i zábavu. Měšťané neměli informace, a tak si skládali různé střípky z toho, co kdo zaslechl. Typickým příkladem je pověst o zlém jelenovi.

Podle ní si hrabě pořídil jelena, kterého si téměř ochočil, ale zvíře napadalo všechny ostatní lidi, až jednou parožím rozpáralo hraběcí dceru…
I tady lze doložit nějaký skutečný základ. Zámecký pán z Vrbna tehdy nechal skutečně přivézt odněkud ze severní Ameriky jelena, kterého měl v oboře. Jako mládě velmi dobře reagoval na lidi, v dospělosti však přirozeně začal být agresivnější a dokonce ohrožoval pána, tak jej nechali utratit. Lidé ale přemýšleli, proč se jelena zbavili, co za tím vězí, jestli náhodou nezabil nějakou komtesku, kterou už na zámku dlouho neviděli, a tak dále. Takto nějak se realita změnila v pověst.

Která pověst je nejznámější?
Pověst o Propadeňáku kolovala i za hranicemi regionu, známá je pověst o zlém Rottalovi. Zvláštním druhem jsou židovské pověsti, které se udržovaly v místním ghettu. Písemně je zaznamenali židovští autoři. V dnešní době to jsou uzavřené pověsti, Židé byli povražděni za okupace, ale jejich dílo se zachovalo v tištěné podobě. Naopak otevřená či nedokončená je pověst o Drásalovi.

Jak to myslíte?
Postavu obra Drásala zná v Holešově každý. Je po něm pojmenován slavný závod, má hrob na hřbitově, na pivovaru teď stojí jeho socha. Známe sice nějaká fakta ze života nejvyššího Čecha, ale mnohem víc je různých anekdot, povídaček a historek, které kolují mezi lidmi. Tady vlastně sledujeme vznik pěkné pověsti v přímém přenosu.

Ještě se musím zeptat na pověsti o vodnících, kterých je v knize několik. Přitom tady nejsme přímo v rybníkářském kraji?
To ne, ale Holešovem protékal náhon, na kterém byla řada mlýnů. Byla tu zemědělská oblast a mlynáři představovali silnou společenskou vrstvu. Sedláci vozívali obilí do mlýna, a když čekali na mletí, měli spoustu času na povídání. Dnes se to dá připodobnit k tomu, když někdo čeká v pálenici na slivovici. No a tématem hovoru bývaly zábavné, až pohádkové příběhy. Kolem tekla voda, tak se samozřejmě vyprávění o vodnících z mlýnů přímo nabízelo.