„Hodně vyhledávané jsou nyní agility. Jde o sport pro tým psovod-pes, kde pes překonává v daném pořadí a co nejrychleji překážky. Psovod běží s ním a udává povely. Důležitá je hlavně vzájemná souhra a ochota psa pracovat,“ popisuje jednatřicetiletá Jana Krčálová, kynoložka, která klub na městském sportovišti od roku 2013 provozuje.

Poslední dobou podle ní stoupá i obliba nosework, což jsou pachové práce, kdy pes vyhledává ukryté vzorky skořice či pomeranče.

13 fotografií

Že je o aktivity tohoto typu zájem, dokládá počet lidí pravidelně mířících na „cvičák“. V základním kurzu, jenž aktuálně běží, je 42 majitelů štěňat. „To jsme dřív mívali za celý rok,“ říká Krčálová.

Kurzy o deseti lekcích se otvírají čtyřikrát do roka a novopečení vlastníci čtyřnohého mazlíčka se na nich učí potřebné základy. „Věnujeme se například motivaci psa, učení základních povelů, chůzi na vodítku, přivolání a připravujeme se na situace, do nichž se majitelé psů běžně dostávají,“ vyjmenovává Krčálová.

Socializační okénko pro malá štěňata

S kurzem lze podle ní začít už od dvou měsíců štěněte a ideálně pak do půl roku jeho věku. „To je takové socializační okénko, kdy se pes může poměrně snadno naučit některé návyky, zažít si je, okoukat určité situace, socializovat se. Později už je to mnohem těžší,“ vysvětluje kynoložka, pro niž jsou psi velkou vášní už od dětství a aktuálně pečuje se svým partnerem hned o tři.

Lidé už si dnes dle jejích zkušeností naštěstí nechají s výchovou a výcvikem poradit, ubývá i bití psů. Dříve to ale samozřejmé nebylo. „Možná v tom hraje roli i internet, kdy si majitelé sami zjistí, jak je výcvik důležitý a co vše se dá se psy provozovat. Přijdou sami s tím, co je zajímá a na čem by rádi pracovali,“ pochvaluje si Krčálová.

Většině lidí základ stačí. Jen asi desetina z nich podle ní pokračuje a vrhá se na tréninky pokročilého sportovního výcviku, případně na další aktivity či přípravu na zkoušky.

Na „cvičák“ ale nemíří jen dospělí, cestu si tam nachází také starší děti. Těm se v Meziříčí věnuje i trenér Daniel Brym z Košíkova. Už jeho děda byl známý rozhodčí ve sportovní kynologii, takže se mezi psy pohyboval odmala.

Vášeň jménem agility

Přímo agility jsou pro něj vášní pět let – od doby, kdy v osmnácti dostal border kolii. Nejprve s ní chodil na cvičiště ve Velké Bíteši, pak ho recenze nasměrovaly do Velkého Meziříčí.

„Agility, to je pro mě projev té nejkrásnější souhry se psem. Ukazujete rukama, vahou, je tam spousta povelů, které musíte správně použít… Tady skvělý rodokmen psa nepomůže, musíte být se psem na sebe absolutně napojení,“ líčí Brym.

Se všemi svými dětskými svěřenci a jejich pejsky se snaží najít společnou řeč. A daří se mu to prý i u těch, co na „cvičák“ chodí spíš z iniciativy rodičů.

Mezi ty však rozhodně nepatří dvanáctiletá Kateřina Valíková. Pod dohledem trenérů se věnuje svému bíglovi Fidovi zhruba rok, od štěněte. „Agility jsou zábava nejen pro něj, ale i pro mě. On se tu aspoň vyběhá a unaví, protože energie má opravdu hodně. A trávíme čas společně, navíc venku na čerstvém vzduchu,“ pochvaluje si školačka.

Pes potřebuje zaměstnat i hlavu a čenich

Se svými psy ovšem sdílejí nadšení ze společné aktivity také dospělí psovodi.

„Podle mě pes potřebuje nejen fyzický pohyb, ale také zaměstnat hlavu, což agility splňují. Pro Benjiho je to pak náročnější než ‚jen‘ běhání po lese, které s ním každý den absolvuji. Navíc je to také krásná symbióza se psem – musíte se naučit s ním zacházet, trénujete spolupráci... A ohromně to baví nejen jeho, ale i mě,“ vyznává se Renata Veselá ze Stránecké Zhoře, která na lekce chodí se svým temperamentním ročním entlebušským salašnickým psem.

Zaměstnat hlavu a hlavně svůj čenich mohou psi i při stále populárnější pachové práci – nosework. „Je to opět hlavně zábava pro psy i psovody, ale návyková! A kdo se tomu chce opravdu naplno věnovat, může pak jít samozřejmě i ke zkouškám,“ líčí trenér Petr Pařízek.

Vzorky skořice či pomeranče psi vyhledávají v různém prostředí, trenér je schovává na cvičišti, ve volném terénu i v interiéru. Pes musí vzorek nejen odhalit, ale také odpovídajícím způsobem ohlásit.

Do klubu mohou zamířit pro radu též lidé, co mají takzvaně reaktivní psy. „Ti jsou třeba agresivní na jiné psy, doma nepustí své majitele na gauč nebo si nenechají vzít misku se žrádlem,“ popisuje Krčálová.

Jen málo zvířat je ale podle ní skutečně agresivních, většinou je za tím strach či špatná zkušenost. „My majitele hlavně učíme, aby uměli poznat, kdy se jejich pes cítí nekomfortně, a v této situaci mu nabídli bezpečný prostor. Řešení je často snadné – rizikovým situacím se vyhýbat. Místo snahy problém pokořit je lepší odpoutat pozornost psa jinam nebo problematické místo opustit,“ doplňuje kynoložka.