Nejstarší zpráva o moru v Pardubicích pochází z let 1582 až 1583. Pravděpodobně postihl město i během třicetileté války, ovšem žádné důkazy o tom se muzejníkům do ruky zatím nedostaly.
Na jaře 1680 před morem ujel z Prahy do Pardubic dokonce i král Leopold I., který během svého zdejšího pobytu 28. června 1680 vydal robotní patent. Nákaza se však objevila i ve městě na Labi a byla neobyčejně zhoubná. Po dlouhých patnácti letech na paměť odeznění epidemie byl na dnešním Pernštýnském náměstí vztyčen morový sloup.
Trvalá připomínka morových epidemií |
Celosvětová pandemie cholery dolehla na Pardubice v roce 1830. Po dvou letech měla na kontě 500 nemocných a 199 mrtvých.
Závažné infekční onemocnění poté vypuklo znovu během prusko-rakouské války v roce 1866. Nemoci s vojáky přicházely a epidemie při jejich delším pobytu bývaly pravidlem. Cholera se dávala do souvislosti s podivným stravováním vojáků, jak to ve svých spisech zaznamenali mnozí kronikáři.
„…vařili a jedli ustavičně, míchali všechno dohromady maso-mléko-kávu-pivo-zemčata i také ještě nezralá, ano, mazali i tlačené kvasnice na chléb, jaký tedy div,“ stojí doslova například ve třetím dílu Dějin Přelouče.
Místní kronikář šel v popisu jídel ještě dál: „…požívali syrové maso rozsekané, promíchané s pepřem a česnekem neb cibulí, na to vejce syrové.“
Přeplněná Přelouč, v níž byly v provizorních podmínkách stovky vojáků, byla pro šíření epidemie cholery ideálním prostředím. Bylo jen otázkou času, kdy nemoc přeskočí na civilisty. V Přelouči v roce 1866 zemřelo na choleru 52 pruských vojáků a 129 civilistů.
Proti choleře pomohla hygiena
Cholera se do souvislosti s pruskými vojsky dávala i v Pardubicích. Prvního zemřelého na choleru tehdy v Pardubicích zaznamenali na Zeleném předměstí. 13. července 1866 šlo o sedmadvacetiletého pruského vojáka Jana Kovalského. Celkem si cholera vyžádala na tomto předměstí 45 obětí. Ve vnitřním městě zemřelo na choleru 26 lidí. Smrt si nevybírala. Během srpna zemřel například i obětavý farář Vilém Kupka, který zákeřnou nemoc chytil při zaopatřování ostatních nemocných.
Karanténa je lék, který dala Evropě morová černá smrt V digitální době působí zastarale, primitivně, surově, jak ryze fyzický je. Přesto jde o nástroj, který svět potřebuje i dnes, jak ukázala epidemie koronaviru. Karantény nás provázejí po staletí. Do Evropy je přitom přinesla zkáza morové černé smrti. |
Pro potlačení nemoci byl na Pardubicko povolán specialista na choleru, doktor Hersch . „Ve spolupráci s úřady tlačil na hygienu, čištění ulic a podobně. Na město se během srpna, když už mohly začít fungovat úřady, valila jedna cholerová instrukce za druhou. A postupně to skutečně zvládli,“ potvrdil historik Východočeského muzea v Pardubicích Jan Tetřev.
Cholera děsila Pardubice ještě v polovině srpna 1910, a to když městská rada nařídila „veškerá opatření proti zavlečení příšerného hosta“. Jeden muž, žena a dítě jevili nebezpečné příznaky nemoci. Na nádraží byl proto jeden vagon z vlaku jedoucího z Vídně odvěšen a nemocní odvezeni do nemocnice.
Na Pardubicku ještě v poslední čtvrtině 19. století pravidelně propukaly neštovice. Ačkoli se v té době už očkovalo, epidemie byla dost rozsáhlá. Kvůli neštovicím byl po roce 1878 zrušen hřbitov u kostela sv. Jana Křtitele, který stojí v ulici Bratranců Veverkových.
První záznam o chřipce na Pardubicku je z roku 1890, kdy se kvůli ní v regionu zavíraly školy.
Z toho roku pochází i zpráva z Bezděkova. „… nebylo snad obydlí, kde by se neuhostila. V naší obci uvrhla v každém stavení více osob na lůžko. Ježto nákaza vyskytla se četně mezi mládeží tak, že mezi 87 žáky bylo až 30 nemocných, zastavila místní školní rada od 15. ledna vyučování.“
Za první světové války byly školy uzavřené kvůli španělské chřipce. Vzdělávací ústavy se mezi dvěma světovými válkami zavíraly i kvůli normální chřipce, černému kašli a záškrtu.
Epidemie spály si vybrala dětské oběti
V srpnu 1901 vypukla v Pardubicích epidemie spály. Šířila se mezi dětmi zvláště v ulici Karlova a potom trvala po celou zimu až do jara následujícího roku. „Vyžádala si velkých obětí. Na hřbitově v dětském oddělení číslo II přes zimu přibylo na 70 hrobů a dalších mnoho umřelo na tuto nemoc na jaře 1902,“ uvedl historik Tetřev.
Občas vypukl v prvním desetiletí 20. století i tyfus. Třeba v Přelouči se pravidelně objevoval v kasárnách kvůli špatné vodě. V zárodku se podařilo během první světové války zvládnout zavlečení tyfu a cholery od uprchlíků z Haliče.
V létě 1939 řádila na Pardubicku epidemie obrny. Děti umíraly, další byly zmrzačené. Na obecných školách se začalo učit až 16. října.
Regionu se nákazy nevyhýbaly ani v druhé polovině 20. století. V lednu 1964 se v Přelouči vyskytlo šest případů akutního záškrtu, z toho dva byly smrtelné. Nemoc ve městě napadla 123 lidí. Zakázány byly všechny zábavy, shromáždění školní mládeže v sokolovně, zavřeno bylo kino, kostely, knihovny, hudební škola.
„Otevřeny zůstaly jen základní školy, aby matky nerozstrkaly děti po kraji k babičkám a nemoc se nešířila dál. Paradoxem tehdy bylo, že bacilonosiči byli voláni na středisko do čekáren mezi nenakažené lidi,“ uvedl historik Tetřev. Na konci 70. let byla na Pardubicku také epidemie žloutenky. Jedno z epicenter bylo v Lipolticích.
Chrudim trápila chybějící kanalizace
Chrudim podobných pohrom zažila hned několik. Převážně byly způsobené nedostatečnou hygienou spojenou například s chybějící kanalizací.
Chrudimi se mor nevyhnul v roce 1349, kdy v Čechách řádila jedna z největších epidemií v období středověku. Nejdále je zmapováno několik morů z 16. století. Mezi lety 1561 až 1562 zemřelo 1 810 lidí, od září do prosince v roce 1634 530 osob, poslední rozsáhlé epidemie v letech 1680 a 1713 Chrudim nezasáhly. Kromě vnitřního města, kde byla v roce 1843 vybudována kanalizace, nebyl v ostatních částech odvod splašků zajištěn.
Ještě v roce 1880 podle publikace Stará Chrudim od historika Jiřího Charváta si místní žurnál stěžuje na „dávný nešvar vyvážení hnoje a smrdutých výkalů v nejživějších ulicích města za bílého dne“. Vybudovaná kanalizace vnitřního města ovšem ústila do řeky. Nelze se tak divit, že ve městě se v roce 1832 a znovu v roce 1850 objevila cholera.
V pamětech se například píše: Byli ustaveni lidé k obsluhování nemocných, pak lékaři ustanoveni, když se kdo v některém domě rozstonal, buď služka, tovaryš nebo kdokoliv jiný, tam od lidu k tomu ustanovených v senftě (tj. nosítkách) donesen byl a tam své patřící obsloužení měl.
Nemoc si své oběti nevybírala. Mezi stovkami těch, kteří jí podlehli, byl v roce 1832 i otec chrudimského poštmistra baron Christian Geisstler a v roce 1850 první konstituční purkmistr Jan Martini.
Ve stejné době velké obavy vzbuzovala i cholera. Jmenovaní zdravotní komisaři dohlíželi na čistotu náměstí a ulic, domy, ve kterých se nemohlo shlukovat příliš lidí ani hospodářských zvířat, v gesci měli také stravu, která nesměla škodit lidskému zdraví.
Kontrolovalo se ovoce i pivo
V krásné češtině se dochovaly i zápisy tehdejšího okresního úřadu. „Jakosti pokrmů i nápojů největší pozornost věnovati, zvláště ovoce a ostatní jsoucí plodiny a bambuliny, pak pivo nejpřísnější prohlídce podrobiti“.
I tehdy se mezi lidmi objevovali obchodníci se zaručenými radami proti onemocnění, dnes bychom řekli „šmejdi“. Na jednoho pronásledovatele cholery, který nabízel poučení o „radikálním a všeobecném postupu proti epidemické choleře“ si úředníci posvítili.
I přes všechna nařízení cholera v roce 1866 v Chrudimi vypukla. Lidé se měli úplně vyhýbat nezralé zelenině a ovoci, studeným nápojům a lázním „za těla horkého“. Do vody k pití bylo doporučeno přimíchat trochu vína, rumu nebo kořalky. Okresní úřad také dohlížel na zákaz pohybu polonahých dětí v ulicích.
V roce prusko-rakouské války, kdy bylo město obsazeno pruským vojskem, se podařilo choleru zahnat, ovšem objevilo se nové nebezpečí ve vepřovém mase, parazitární onemocnění způsobené svalovcem známé jako trichiny. I tehdy na to lidé dokázali reagovat včasným opatřením. Každou středu v dnešní Čelakovského ulici znalci posuzovali kvalitu veškerého vepřového masa. Maso, které bylo bez závad a mohlo se prodávat, bylo protaženo nití opatřenou pečetí.
I přes zlepšování zdravotnické péče se město na konci 19. století nevyhnulo dalším nákazám, jakými byly spála, spalničky, dětská obrna, neštovice, tuberkulóza apod. Na rozdíl od epidemií cholery si moderní nemoci už tolik lidských životů nevyžádaly. Například v roce 1872 zemřelo na epidemii neštovic v Chrudimi pět osob. Na začátku 20. století nejvíce lidí umíralo na tuberkulózu. Asi tři lidé z tisíce.
Naposledy „morová rána“ v podobě španělské chřipky přišla do Chrudimi v roce 1919. Nemoc si sice vyžádala několik obětí, o plošnou nákazu však nešlo. A podobně jako dnes byly uzavřeny všechny školy. Tehdy na dva měsíce.
O moru psal Mudromil Mýtský
O první morové epidemii ve Vysokém Mýtě se v knize z roku 1845 zmiňuje mýtský rodák, literární historik a jazykovědec Alois Vojtěch Šembera, známý také pod pseudonymem Mudromil Mýtský. Dle pověstí byl první obětí moru v roce 1715 Pawel Piknůsek. „Vypukl v nárožním domě vedle domu obecního na náměstí. Dům se hned zavřel a onemocnělé zavezli do karantény pod Hájky,“ píše starou češtinou o první zadokumentované smrti ve městě autor první monografie o Vysokém Mýtě.
Morový sloup v Poličce    Byl vytvořený v letech 1727-31 jako dík za ochránění města před morem roku 1713. Jeho architektonickou kompozici pravděpodobně navrhl přední český architekt František Maxmilián Kaňka, sochy vytesal Jiří František Pacák z Litomyšle. Náklady na pořízení sloupu sice přesáhly 6 tisíc zlatých, což představovalo příjem města z poddanských dávek z celého panství za zhruba deset let, Polička však získala památku dodnes patřící k vrcholům barokního sochařství. Mariánský sloup prošel nedávno náročnou obnovou. |
Tehdy v Mýtě zemřelo 57 lidí, z toho 8 ve městě a 49 v karanténě v lokalitě Pod Hájkami u Knířova, kde hromadný hrob obětí morové epidemie připomíná dodnes omšelý křížek s pamětní deskou.
Jako poděkování za odvrácení moru a záchranu města měšťané uprostřed náměstí vztyčili mariánský sloup.
S větší razancí do města v roce 1831 vtrhla cholera, která sužovala region od konce listopadu. Definitivně se nemoc odporoučela 7. března následujícího roku. Během tří měsíců ve Vysokém Mýtě zemřelo 170 lidí. Pohřbeno muselo být denně kolem pěti nebožtíků, na svátek sv. Štěpána musel farář stihnout dokonce 19 pohřbů. Po Vánocích se nemoc objevila znovu a trvala od Hromnic až do 7. března. Tehdy nemoci podlehlo 40 obyvatel města.
V roce 1836 se cholera objevila znovu, ovšem v mnohem slabší míře. Zemřelo na ni „jen“ 19 nemocných.
Do několika let přichází válka s Pruskem a s ní další morová pohroma. Po obsazení města roku 1866 si pruské vojsko zřídilo své velitelství v budově podkrajského úřadu na náměstí. V červenci přijel dokonce pruský král a se svým dvorem zabral hostinec Na poště. Ve městě, ve kterém byl zřízen lazaret, polní pošta a intendance, zůstala posádka v počtu tří tisíc mužů a 500 koní.
Místním se příliš dobře nedařilo. Choleře, která přišla s vojáky, podlehlo v Mýtě 175 lidí, další ztráty utrpěli vojáci, kterých na kasárnách podle dochovaných pramenů zemřelo 16.
Kostel i morový sloup jako poděkování
Naopak nedaleké Litomyšli se mory ve větší míře vyhýbaly. Tehdejší lidé za to poděkovali velkorysým způsobem, a to výstavbou piaristického kostela na zámeckém návrší, s jehož stavbou Litomyšlané začali v roce 1714.
Novým kostelem to však neskončilo. Po vzoru jiných měst posléze na náměstí, na místě starší dřevěné sochy Panny Marie z roku 1681, vyrostl nový morový sloup. Ten podle knihy Litomyšl 1259-2009 od Milana Skřivánka nejspíš podle návrhu Giovanniho Battisty Alliprandiho realizoval tyrolský kameník A. Appeler.
V době panujícího hladomoru mezi lety 1771 až 1772 zahynulo v Litomyšli 812 lidí.
Cholera v Litomyšli řádila i v roce 1849, o pár let později se vrátila s Prusy, kteří se jako okupační armáda chovali vcelku slušně, ovšem jak se v historických análech píše, byli to „vyslovení žrouti“. „…nebylo prý nic divného, že jeden voják na posezení sporcíroval téměř 1 kg masa, které mohlo být i syrové, a stejné množství chleba. Po večeři prý dokázali sníst 25 natvrdo uvařených vajec a také jejich kulinární umění bylo podivné, např. do hovězí polévky údajně zavařovali kávu,“ stojí například v publikaci Litomyšl 1259-2009.
Ve světle dnešních dnů je jedno jisté. Karanténa, ač je jakkoli ubíjející, byla vždy jedním z mála účinných nástrojů pro překonání všech velkých epidemií.