Až do loňského roku, kdy ji překazila epidemie koronaviru, se akce konala pravidelně každé dva roky. Na oslavu kulatého výročí rozburácejí letecké stroje nebe nad roudnickým letištěm o nadcházejícím víkendu 25. a 26. června.
Co bylo impulzem pro pořádání prvního ročníku?
V podstatě to bylo úplně jednoduché. V roce 1990 jsme na roudnickém letišti dělali kolaudaci bazénu a napadlo mě, že bychom ho mohli otevřít nějak důstojně. Pozval jsem bývalé československé válečné letce z Royal Air Force, konkrétně Františka Fajtla, Antonína Lišku, Františka Cháberu a Aloise Šišku. Když jsem vyslechl jejich životní příběhy, bylo jasné, že pro ně musím něco udělat. Takovou morální rehabilitaci před veřejností. Byl to jenom nápad, který se mi podařilo uskutečnit za podpory tehdejšího prezidenta Václava Havla, Petra Pitharta nebo Luboše Dobrovského a dalších lidí. Samozřejmě za pomoci některých mých kolegů z aeroklubu. První ročník se konal 17. až 18. června 1991. Porevoluční nadšení bylo úžasné.
Dnes je memorial už tradiční akcí, bylo to v plánu?
Ne, ne. Původně to měla být jedna akce, na které se sešli naši veteráni, ale nepovedlo se svolat další z celého světa. To se podařilo ve spolupráci s armádou asi o čtyři měsíce později, kdy se sezvali všichni veteráni do Londýna a odtud se zase za pomoci Václava Havla odvezli do Prahy, kde oslavy pokračovaly na Pražském hradě a v Paláci kultury. A přišel další nápad – sezvat všechny veterány, kteří za druhé světové války bojovali i proti sobě. Nazval jsem to Usmíření zbraní pod Řípem. Trvalo to deset let. Podařilo se mi sehnat veterány těch států, které bojovaly na evropském válčišti. V roce 2005 se na roudnickém letišti potkal Němec s Rusem, Američanem, Francouzem nebo Angličanem a vyprávěli si své příběhy z bojiště, vzájemně si vyměnili kravaty, dávali si dárky. S prezidentem Václavem Klausem jsme jim na letišti předali pamětní medaile a na roudnické radnici se oficiálně uskutečnil akt Usmíření zbraní pod Řípem. Opravdu perlou byl třeba americký pilot, který byl kapitánem bombardéru B-17, dvakrát byl sestřelen a byl o něm natočen celovečerní film „Na dvanácté hodině“. Později se stal významným právníkem a byl také porotcem v norimberském procesu. I takové persony se nám podařilo do Roudnice dostat.
Co bude letos největším tahákem?
Hlavně letadla, návštěvníkům se jich představí 42, a to včetně 16 vrtulníků ve skupině. Z historických válečných strojů tady bude bombardér B-25 Mitchell, americký stíhací letoun Corsair, dvoumístný cvičný letoun Texan, Jak 11 a vůbec poprvé britský palubní stíhací letoun Sea Fury. Armáda představí gripeny, letoun CASA nebo armádní a policejní vrtulníky s ukázkou záchranářského zásahu a slaňování. Věřím, že kromě letadel to bude i koncert Lucie Bílé. Pro děti připravujeme interaktivní program s Petrem Vackem, Magdou Reifovou, Janem Čenským či Ivanou Andrlovou.
Jak náročné je stará vojenská letadla dostat do Roudnice?
Není to zas tak velký problém jako třeba na začátku. Tehdy těch strojů tolik nebylo, ale za těch 30 let se našlo mnoho klubů a spousta nadšenců, kteří stroje objevili, zrenovovali je a létají na nich. Teď je strojů dost. Piloti si vybírají, kam poletí, aby si ten svůj stroj moc „neolétali“, přitom vydělali peníze na jeho údržbu. Provoz je velmi drahý. Náklady, které jsme platili před třiceti lety, jsou teď několikanásobně vyšší. Litr paliva stál tehdy 25 korun, teď stojí 75. Náklady na uspořádání téhle akce jsou mnohonásobně vyšší, než když jsme začínali.
Jak se vám daří shánět peníze?
Aby to nevyznělo špatně, peníze jsou až druhý problém. Tím prvním je zajistit stroje, které chci, aby do Roudnice přiletěly a byly zajímavé pro diváky. Finance sháním dlouho dopředu, jednám se sponzory, abychom mohli dopředu zaplatit letadla. Kdyby nebylo podpory Ústeckého kraje a air show nebyla zařazena do dotačního programu Rodinného stříbra Ústeckého kraje, tak bych ji nemohl vůbec uskutečnit. Musíme počítat i s variantou, že zrovna nevyjde počasí a diváci nepřijdou. Vstupné pokryje nezanedbatelnou část finančních nákladů. Říkám, že musíme podepřít nebe vidlema, aby nám počasí přálo.
Je to tak, že pilotům platíte za to, když na air show přiletí?
Samozřejmě, máme s nimi uzavřené smlouvy. Na air show nikdo nelétá zadarmo a piloti si můžou vybírat, kam poletí. Leteckých dnů je spousta. Když jsme před 30 lety začínali, byli jsme jediní. Teď jsme jenom v České republice čtvrtý letecký den v letošním roce. Kromě nákladů na provoz letadla tvoří velkou část pojištění. Třeba za B-17, kterou jsme měli v Roudnici v roce 1995, jsme tenkrát zaplatili 10 tisíc liber, z toho 3 tisíce liber byla pojistka za přelet Německa. Teď jsou finanční náklady na americký dvoumotorový bombardér B-25 Mitchell 14 tisíc eur bez paliva. Když jsme začínali, bylo to 5 tisíc eur. Piloty si musíme domluvit zhruba rok dopředu. Třeba nejrychlejší stíhačka z druhé světové války, kterou jsem sjednával k nám, se představila na konci května i v Pardubicích. Za to, že pilot vystoupí na dvou akcích, jsme dostali slevu. Stíhačka teď stojí u nás v hangáru, pilot přiletí až před akcí. Samozřejmě mu hradíme i letenky. Je to opravdu finančně náročné.
Mezi piloty už máte určité renomé. Chce se jim do Roudnice?
Věřím, že ano. Tady si piloty hýčkáme. Naší výhodou je, že celá akce je na menším prostoru než na velkých letištích. Diváci jsou více vtaženi do dění a oceňují to i piloti.
Jaká musíte pro letadla zařídit povolení, aby se po nebi mohly prohánět třeba stíhačky?
Vše se řídí leteckým zákonem, kde je stanoveno, co všechno musíme splnit, abychom vůbec mohli letecký den pořádat. Musíme zažádat Úřad pro civilní letectví o povolení. Musíme splnit spoustu věcí, které si úřad před samotnou akcí přijede zkontrolovat. Samotní piloti musí mít od svého Národního leteckého úřadu povolení létat na leteckém dnu. Někdo má například povolení na leteckou akrobacii třeba až do 50 metrů nad zemí a průlety v 10 metrech.
Z jaké největší dálky jste měli stroj?
Asi z Osla. Nejde ani tak o dálku, ale o trampoty, se kterými se musí pilot vypořádat. Proudové letadlo z Anglie je tady za hodinu a kousek. Proti tomu letí italský pilot s historickým strojem 180 kilometrů za hodinu a trvá to celý den. A ještě má několik mezipřistání, protože mu nestačí palivo. Ale byly zde anglické a americké stroje ze základny NATO v Itálii a Německu.
Kterého stroje, jenž se v Roudnici představil, si považujete nejvíc?
Jednoznačně létající pevnost B-17. V Anglii létá už jenom jedna a my jsme měli to štěstí, že se nám ji do Roudnice podařilo dostat. Mně osobně se líbí poválečný pozorovací letoun OV-10 Bronco, což je v překladu divoký kůň. Je to krásné letadlo.
Memorial Air Show se tradičně koná v liché roky. Bude tedy znovu už příští rok?
Rád bych. Takže až po show odletí letadla a my všichni pořadatelé z našeho aeroklubu si prázdninově odpočineme a polétáme, tak začneme uvažovat nad přípravami dalšího ročníku v roce 2023.