S jakými psychickými problémy jsou u vás dětští pacienti hospitalizováni?
Máme dvě oddělení, dívčí a chlapecké. Co se týká dívek, máme tu nejčastěji problematiku úzkostně depresivní, sebepoškozování, pokusy o sebevraždu, mentální anorexie, pseudohalucinace či užívání návykových látek. U chlapců převládá těžké ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou), extrémní agresivita, depresivní porucha, stejně jako u dívek přibylo i u nich sebevražedných pokusů.
Kolik pacientů máte v současné době v péči?
Kapacita nemocnice je 50 lůžek a v současné době jsme úplně plní. Psychický stav dětí se zhoršuje a přímá paralela je s dvouletou covidovou pandemií. Přibylo případů mentálních anorexií, a to u dívek i chlapců, kdy jsou to především děti, které jely před pandemií na vysoký výkon jak ve škole, tak v mimoškolních aktivitách, ve sportu. Najednou přišly o aktivity a z obavy, aby nepřibraly na váze, omezovaly jídlo. Přibylo i úzkostných poruch a sociálních fobií, kdy děti po několikaměsíční izolaci nezvládly návrat mezi vrstevníky.
V oboru působíte přes třináct let. Změnily se nějak psychické potíže dětí a mladistvých za tu dobu?
Určitě ano a hodně. Dřív jsme řešili více „zlobivé“ děti s různými poruchami chování, kdy to nezvládali rodiče či škola. Ne, že by tyto děti nyní úplně vymizely, ale řeší se spíše v ambulantní péči. V poslední době přibývá pokusů o sebevraždu. To se týká hlavně dívek ve věku od 12 do 17 let, v poslední době evidujeme i větší množství chlapců se suicidálními proklamacemi a tendencemi.
Jaký typ sebevraždy děti volí?
Nejčastěji jde o intoxikace léky. Naštěstí se tyto případy většinou stihnou podchytit, ale mohou skončit vážným poškozením zdraví. Měli jsme tu například dívku, která si vzala 30 tablet paralenu, kde bylo výrazné riziko jaterního selhání. Co si vzít, děti probírají na sociálních sítích, kde si v různých skupinách radí. V poslední době ale přitvrdily a volí více destruktivní způsoby sebevraždy – skok pod vlak, oběšení, to je bohužel fatální.
MUDr. Nikol Přibilová (38) Dětskou psychiatrickou nemocnici Louny vede od ledna 2022, předtím byla několik let vedoucí lékařkou chlapeckého oddělení a zástupkyní primáře. Celkem tu je od roku 2010. Vystudovala všeobecné lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a postgraduální studium v oboru neurovědy. Do roku 2015 působila jako vědecký pracovník v oblasti neuropsychiatrie, nyní poskytuje i ambulantní péči jako psychiatr pro děti a dorost, kdy se zabývá diagnostikou a léčbou duševních poruch dětí a adolescentů. |
Čím je to způsobeno?
Tuto otázku si klademe také. Příčin depresivních stavů, které k sebevraždě vedou, je více. Nechci generalizovat, ale myslím si, že dnešní děti nemají téměř žádné povinnosti. Vycházím z mnoha rozhovorů s rodiči dětských pacientů. Nějaký čas děti tráví ve škole, kde ano, může být na ně vyšší tlak, než zažívaly děti dříve, ale po návratu domů nic dalšího prakticky nemusejí. Jsou velmi málo zapojeny do reality běžného života. Mám pocit, že ani nijak o život nebojují. Jejich materiální potřeby jsou často až nadměrně naplňovány, s emočními potřebami je to bohužel jiné. Další skupinou jsou děti s vrozenými sklony k depresi a k dalším psychickým poruchám.
Jak dětem obecně pomoci?
Možná budu svými názory nepopulární, ale já si myslím, že obecně dětem v rodině lze pomoci nastavením jasně daných pravidel, která fungují. Dítěti dávají hranice, ve kterých se může pohybovat, a tím současně velmi důležitý pocit jistoty. Současně je potřeba v rodině dětem vyjadřovat lásku a podporu.
Jaký režim mají dětští pacienti nastavený u vás?
Režimová terapie je základem zdravého vývoje. Vstává se kolem sedmé hodiny, pak je lehká rozcvička, snídaně, individuální lékařské vizity. Poté jsou ve škole, navštěvují základní školu, která tu pro ně funguje. Odpoledne mají klid a následují různé odpolední aktivity, terapie, návštěvy sportovišť, knihovny, chodíme na vycházky. Večerka je mezi osmou a devátou, víkendy jsou více klidové. Děti mohou používat mobil ve stanovený čas, ale mají zakázaný internet. Není vhodné, aby byly na sociálních sítích. Snažíme se jim tak i ukázat, že volný čas mohou trávit jinak.
Nedávno jste řešili útěk dvou dívek. Podařilo se je vypátrat až za několik dní. Řešíte útěky často?
Tento případ byl mimořádný tím, že zřejmě šlo o dopředu naplánovaný útěk, domnívám se, že měly domluvený odvoz kamarády zvenku. Zmizely při návratu z vycházky. Zabránit se tomu úplně nedá, občas se to stává, ale ve většině případů se děti podaří dohledat v krátké době.
Jak dlouhá je průměrná doba hospitalizace?
Průměrná hospitalizace trvá mezi čtyřmi až šesti týdny a následuje ambulantní péče. Jsou tu ale i děti, které jsou tu déle, je to velmi individuální a závislé na spoustě faktorů, například i spolupráci s rodinou. Je tlak zkracovat dobu lůžkové péče a léčbu přesouvat do ambulancí, ovšem vzhledem k vysokému nárůstu dětí s psychickými potížemi a nedostatku personálu jak v lůžkové, tak ambulantní péči se to míjí.
Na psychiatra čekají děti i půl roku. Je jich málo a mladé lékaře obor netáhne |
Psychické onemocnění bývá někdy bagatelizováno. V jaký moment by měli rodiče skutečně zpozornět, že už nejde o „pubertální výstřelek“, a vyhledat pro své dítě odbornou pomoc?
Každý rodič by měl určitě zpozornět ve chvíli, kdy se dítě začne chovat jinak, izoluje se od rodiny, omezí i další sociální kontakty. Druhý extrém je, když začne trávit čas až moc venku a je zde riziko drogové závislosti. Rodič by se měl pokusit zjistit, co se děje, ale ne zas příliš na dítě tlačit. Pokud si všimne sebepoškozování či manipulace s jídlem, měl by se obrátit na odborníka, protože sám to nevyřeší. Bohužel takové chování děti dokážou velmi dobře skrývat. Na druhou stranu, chování, kdy si pubertální dítě odmítá uklidit pokoj nebo nejde vyndat nádobí z myčky, je naprosto běžná vývojová fáze a není potřeba se kvůli tomu hrozit a obracet se na dětského psychiatra.
Dětská psychiatrická nemocnice v Lounech je jednou ze tří dětských psychiatrických nemocnic v České republice. Stačí to?
Dětských psychiatrických pracovišť je málo, tento obor je v medicíně spíše odstrčený, není to ale tak, že by byly jen tři, je jich více. My patříme ke třem samostatným organizacím, nejsme tedy součástí žádné nemocnice. Má to výhodu, že jsme spíše rodinný podnik. Nevýhodou ale je, že po personální stránce je nás tu málo. Obecně by pedopsychiatrii měla být věnována větší pozornost. Pokud totiž pečujeme o psychické zdraví od dětství, není tolik péče potřeba v dospělosti.
Ředitelkou jste od ledna. Vaším úkolem je stabilizovat ji nejen po personální stránce, ale zaměřit se i na zkvalitnění péče o dětské pacienty. V jakém směru?
Obě věci spolu souvisí. Lékařský personál se nám podařilo stabilizovat pouze bazálně, rádi přivítáme mladé kolegy se zájmem o obor, v současné době také hledáme zdravotní sestry a vychovatele. Dlouhé roky bojujeme s prostorem. Bohužel nemáme vlastní budovu, ale jsme v nájmu, což nám komplikuje některé stavební úpravy, které bychom potřebovali provést. Chtěli bychom vlastní budovu a tipujeme si vhodné pozemky. Primárně chceme zůstat v Lounech, aby zůstala péče v kraji, ale i proto, že Louny jsou dobře dostupné i ze Středočeského kraje a Prahy.
V Lounech by měl také vzniknout denní stacionář pro děti a adolescenty. V jaké fázi to je?
Projekt je závislý především na personální a finanční situaci a v neposlední řadě i na vhodných prostorech. Byl by určen na doléčování dětí, aby mohly nadále pobývat v prostředí, které znají, a opět fungovat i v rodinách, a dále pro děti, u kterých by došlo ke zhoršení stavu, ale nebyla by nutná hospitalizace.
Jsou lékaři připraveni pomáhat i traumatizovaným dětem z Ukrajiny?
Mezi nimi asi bude potřeba péče výrazně přibývat. S kolegy z jiných zařízení tu situaci řešíme. Bohužel v naší nemocnici nemáme kapacitu na případnou hospitalizaci těchto dětí. Nedáváme od toho ale ruce pryč a zapojíme se, jak bude v našich silách.
