Hostila nacisty i Jiřího Lábuse. Lesní vila nad Libercem je na prodej

  8:10
Před patnácti lety tu Jiří Lábus s Martinem Hubou přenášeli raněné na nosítkách ve filmu Krev zmizelého. Už tehdy ale byla Lesní vila nad libereckým Harcovem v žalostném stavu a dál chátrala i roky poté. Nyní je na prodej za 24 milionů korun.

Lesní vila pod Libereckou výšinou dříve sloužila jako sanatorium či psychiatrická léčebna, zahrála si i ve filmu. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

„Jedná se o nádherný pozemkový areál, který je umístěn ve svahu s terasovitým odskokem. V horní části jsou další dva domy, které sloužily pro zaměstnance,“ nabádá potenciální kupce makléř Atom Reality Tomáš Chrastil. 

Vilu s dominantní věžičkou společně s rozsáhlou zahradou a dalšími domky nabízí za rovných 24 milionů korun. Ale jak sám uvádí, všechny objekty v areálu jsou před kompletní rekonstrukcí.

Vilu si v letech 1901 až 1903 nechal postavit továrník Heinrich Liebieg podle návrhu norimberského architekta Jakuba Schmeissnera. Vila následně připadla městu. To ji v roce 1920 přidělilo nemocenské pokladně, aby zde byla zotavovna s kapacitou 25 rekonvalescentů. Jako zotavovna sloužila vila do roku 1938, kdy ji převzala německá NSDAP. 

Po osvobození ji opět získal Liberec, aby zde následně vzniklo plicní sanatorium pojmenované podle básníka Jiřího Wolkera, který předčasně zemřel na tuberkulózu. Později se změnilo využití sanatoria na dětské psychiatrické oddělení. 

Vila nakonec skončila v soukromých rukách a roky chátrala. Dnes ji vlastní společnost IBERUS s.r.o. v likvidaci. V roce 2018 byl jako likvidátor zapsán Petr Kuchař.

Stavba je ukázkou kvalitní secesní architektury. Je dvoupodlažní, z velké části podsklepená, s podkrovím v lomené mansardové střeše, nad níž vystupuje zvonička. Do budovy se vstupuje od západu po širokém zámeckém schodišti na rozsáhlou terasu.

O vilu je zájem

O vilu je mezi kupci zájem a v tuto chvíli je již zarezervovaná. „Jde o Čecha, ale detaily prozradit nemohu,“ zmiňuje makléř Chrastil.

Podle šéfa liberecké Kanceláře architektury města Jiřího Janďourka by mohla Lesní vila sloužit jako reprezentativní sídlo veřejné instituce. „Nemyslím si, že se tam může vrátit sanatorium nebo něco podobného. Ale jako sídlo instituce by to fungovat mohlo,“ zamýšlí se Janďourek, který se zároveň neobává, že by v poklidné části zalesněného kopce mohla dramaticky narůst doprava. 

„Myslím si, že ten objekt není zas tak velký, aby tam byla obrovská frekvence aut. Beztak tam jezdí auta nahoru na Výšinu,“ dodává Janďourek.

Autor: