Zdravotničtí záchranáři Matěj Břeský a Miroslav Ouzký s podnikatelem Marcelem Doubravou vyrazili 1. listopadu na pomoc dětskému domovu Destiny ve městě Arusha, vezli plán a nářadí na stavbu voliéry a kurníku.
„Letěli jsme přes Amsterdam, což je naše klasická trasa, protože KLM (Nizozemské královské aerolinie, pozn. red.) nám přes jednoho z prodejců letenek umožňují vzít s sebou zavazadla navíc coby sponzorský dar. V šest ráno jsme vyrazili a v osm hodin večer tam byli. Druhý den jsme začali plnit náš plán. Chtěli jsme mít co nejdříve postaveno a potom už jen ladit detaily. Hned ráno jsem vyrazil pro auto, které si tam pronajímám daleko levněji, než je běžné, zároveň jsme zaplatili dříví, které jsme si objednali,“ líčí zakladatel nadačního fondu Tembo Matěj Břeský, který výpravy organizuje a shání peníze.
Poprvé byl v Tanzánii v roce 2018, o rok později se dostal do města Arusha k postiženým dětem. Vozil jim invalidní vozíky, oblečení, drogerii nebo hračky.
Stavba evropských standardů
„Je tam devět dětí bez rodičů, ale starají se i o další, které do domova docházejí. Není to zdravotnické, ale spíše sociální zařízení, kterých tam není mnoho. Kromě ředitele v domově působí učitel, fyzioterapeut a střídají se tam dvě paní, které vaří a perou,“ popisuje Břeský a vrací se k důvodu cesty, tedy ke stavbě dřevěného kurníku:
„Byl vymyšlen profesionálně, neboť se nám ozval odborník Štěpán Javorčák, který je vyrábí na zakázku. Nabídl se, že mi ukáže vhodné typy a poradí se stavbou kurníku evropských standardů. Není to žádná boudička s dírkou, ale má přesně vyměřená bidýlka, dostali jsme dokonce elektrická dvířka reagující na světlo a tmu. To zřejmě v Africe nemá obdoby.“
Díky tomu, že si objednané dřevo nechali dovézt do domova, mohli kostru voliéry, v níž kurník bude, hned stavět. Do pátku měli všechno včetně nátěru hotové.
„Nákup slepic byl trochu problém, protože ve vesnici poblíž Arushi nám je nechtěli prodat, když zjistili, že náš místní spolupracovník Frank je z jiného kmene. Z hodinové záležitosti bylo celé odpoledne. Nakonec jsme asi o třicet kilometrů dál sehnali pěkné mladé nosnice. Koupili jsme jich osm, vypustili do voliéry a čekáme, až začnou snášet vejce. Podle paní, která nám je prodávala, by to mělo trvat asi dva měsíce. Jsme zvědaví, jak to dopadne. Když se něco jede koupit v Africe, trvá to o tři hodiny déle, než kdybych to řešil v Čechách. Jel jsem třeba pro střechu na kurník a kluci zatím pracovali. To se ukázalo jako vhodné řešení, protože jsem střechu sháněl šest hodin. Když tam nějaký krám najdete, šest lidí si podává jeden papír, než dostanete, co potřebujete,“ vypráví dobrovolník.
Dětský domov ve městě Arusha provozuje nadace Destiny, která působí i na dalších místech v Tanzánii.
„Naše nevládní organizace byla založena v roce 2017 s cílem zlepšit životní standard dětí trpících epilepsií, autismem, Downovým syndromem, mozkovou obrnou či dalšími postiženími. Jsme pyšní na řadu našich programů týkajících se fyzioterapie, logopedie, učení soběstačnosti a psychické podpory rodičů. Další aktivity se zaměřují na výuku rodičů, jak být nápomocni svým postiženým dětem, což je velmi důležité,“ říká ředitel nadace Destiny Bryson Lyatuu.
Modrý pokoj pro autisty
Po úspěšném dokončení kurníku dobrovolníkům zbylo dost času na další cíle mise.
„Navštívili jsme třeba Bensona, což je kluk s dětskou mozkovou obrnou, kterému jsem na jaře přivezl invalidní vozík. Nežije v nadaci, bydlí doma s maminkou. Ta musela dříve řešit jeho hlídání, třeba když šla na nákup. Avšak hlavní je, že se Benson při svém poměrně těžkém postižení dostane ven mimo místnost, kde žije ještě se dvěma sourozenci. Tatínka nemají, ten od rodiny odešel ve chvíli, kdy zjistil, že je chlapec postižený. Nakoupili jsme jim také základní potraviny a poskytli nějaké peníze na nákup pro děti, aby byla rodina zajištěná, než tam opět přijedu,“ přibližuje případ Břeský.
Do Afriky se chce vrátit na jaře. Příští mise se zaměří na zázemí pro děti s autismem:
„Zatím nevím, jak se to vyvine s variantou omikron. Kvůli práci si nemůžu dovolit být v karanténě. Vyčkávám, ale zatím to snad vypadá nadějně. Už jsem s Brysonem konzultoval, co by bylo potřeba. V dětském domově je místnost pro odpočinek autistů, které se říká pokoj senzitivity. Je ve špatném stavu, stěny jsou oprýskané, na zemi matrace znečištěné močí. Chceme ji zrekonstruovat, zaštukovat díry, udělat hezkou malbu, zřejmě modrou, aby připomínala moře, a pořídit nové matrace, které by se daly snadněji udržovat. Ložnice pro děti jsou v celkem dobrém stavu, v minulosti jsme je opatřili ložním prádlem a moskytiérami, na kuchyni se pracuje, tam jsme pořídili nový vařič, zároveň se staví nová kuchyň s jídelnou.“
Proč si to nepostaví sami?
Do světa dobrovolníci vyrazili o své dovolené a náklady si platí sami. Materiál pořizují veřejnými sbírkami. Ten na stavbu voliéry a kurníku vyšel na 35 tisíc korun, cesta a pobyt každého na 30 tisíc korun. Odměnou za práci byl výlet do tanzánských národních parků.
„Skloubit to s naší prací je složité. Volno si plánujeme dlouho dopředu. Jsme ale svou prací - snažit se pomáhat lidem - ,postiženi’. Já jsem byl v roce 2016 v Nepálu, který zasáhlo velké zemětřesení, Matěj byl zase několikrát v Africe. Nestojí za námi žádná velká organizace, jezdíme na vlastní triko a na vlastní náklady. Peníze jsem se nedávno pokusil získat i přímo v Hořicích, kde bydlím, a byli jsme překvapeni, kolik lidí nám přispělo. Má to však i druhou stránku. Objevily se hlasy, že tam jedeme na dovolenou za cizí peníze,“ podotýká Miroslav Ouzký, který se s Matějem Břeským více poznal na kurzu horské medicíny v roce 2015.
Zakladatele nadačního fondu Tembo, což ve svahilštině znamená slon, nechávají kritické hlasy v klidu. Na sociálních sítích se objevily výtky, že cesta přes půl světa na několik dní je neekologická nebo zbytečná, protože by si místní mohli kurník postavit sami.
„Určitě by to zvládli, ale ne v takovém rozsahu. Oni by si tam prostě postavili bedýnku, do které by slepice dali. Nadace je příspěvková organizace žijící z darů a peněz od rodičů dětí, stát to tam moc nepodporuje. Řeší hlavně to, aby děti měly co jíst, kde složit hlavu a někdo je učil. Na podobné věci tam už nezbývá, přitom na české poměry to nebyl až tak drahý projekt. Rozhodl jsem se, že budu pomáhat právě tam. Vybral jsem si místo, které se mi líbí a kde práce má pro mě smysl. Jsem rád, že to sdílí i spousta dalších lidí, kteří mě v tom podporují. Jestli se to někomu nelíbí, je to jeho věc. Neříkám, že jsme nejlepší nebo že spasíme svět. Každý má možnost vymyslet něco smysluplného,“ svěřuje se Matěj Břeský, jehož kolegové byli v Tanzánii poprvé.
„Jsem moc rád, že jsem tam mohl jet. Čekalo nás neskutečné množství zážitků. Dojmy jsou velmi smíšené, bylo to dojemné, veselé i smutné,“ hodnotí cestu Marcel Doubrava v krátkém dokumentu, který o ní vznikl.
