Na začátku je představa zákazníka a nesourodá změť nepotřebného kovového materiálu, někdy i dřevěné či skleněné kusy. Následuje čekání na nápad, mravenčí práce při skládání dílů a pokusů o nabytí dokonalého tvaru.
„Chtěl jsem dělat něco jiného než ostatní, jít jinou cestou. Odmala jsem modelařil, lepil letadélka, později jsem jezdil na motorkách, které jsem si upravoval, aby se odlišovaly od ostatních, a nakonec se to vyvinulo až do současné podoby. Jako první jsem vytvořil sérii asi sedmi lampiček. Je to zkrátka vytváření dekorací z odpadu, z věcí, které mají duši a příběh,“ říká Jiří Pešek.
 |
Je zběhlý v klasické kovařině a zámečnictví. V dílně svého otce se řemeslu věnuje od vojny v roce 2002.
„Jsem vlastně klasický český důchodce, který nechce nic vyhodit, protože se to může někdy hodit. Zároveň mi je těch věcí líto. Představte si třeba hřídel, která najezdila milion kilometrů v nějakém náklaďáku, odvezla několik set tisíc tun materiálu a normálně by se dala roztavit. Takhle bude sloužit dál. Jet do Prahy na bleší trh, do kovošrotu, handlovat se o budíky, o lucerny, to je pro mě ráj,“ přiznává.
Co má tvar, to je zajímavé
„Máme tři stodoly a já bych byl schopen je zaplnit. Co má tvar, je pro mě zajímavé. A tvar má všechno. Veškeré věci dělám ze šrotu, který už byl jednou vyhozen anebo mi zbyl z výroby. Kovařinu pořád dělám, ale čím dál více se snažím jít cestou vlastních děl. Naše řemeslo člověka fyzicky hodně ničí, pořád do něčeho bušíte kladivem, brousíte, je to dřina, máte spálené ruce, zničené šlachy, dýcháte bordel, všechno je hrozně těžké,“ uvádí kovář v dílně, kde vytvořil až 150 kousků různého druhu.
Často jde o stolky, nohy ke stolům a další dekorativní předměty, ale také třeba o zvířata či postavy. Jich vytvořil okolo dvou desítek.
„Když jde o zvíře, vytisknu si tři obrázky, přinesu si bedny s harampádím, vybírám, zkouším, dumám. Zabere mi půlku času, než vůbec začnu něco dělat. Trvá to, než něco poskládám, začne to dávat smysl a vypadá to hezky. Hodně mi záleží, aby to bylo precizní, protože výrobek dělá detail,“ tvrdí.
„Šlo by to dělat rychleji, ale záleží mi na tom, tak nad zkoušením a laděním strávím nejvíce času. Anebo něco už udělám, a najednou se mi to přestane líbit. Konzultuju to i s manželkou. Odvezu to domů, spolu na to koukneme a ona mi předloží svoji představu. Často po jejích nápadech zahodím několikahodinovou práci, ale výsledek jí dává za pravdu a je lepší,“ uvádí Pešek s úsměvem.
Nyní dává tvar kovovému komárovi, na stole má včelu složenou ze starých lešticích kotoučů, což má efekt chlupů zachytávajících nektar. Před Vánocemi vytvořil kovového kapra.
Motorka od Piqueta, stojan pro Marpa
V Peškově portfoliu nechybí ani dvě zakázky, které, shodou okolností, souvisí s O2 Arénou v Praze.
„Dělal jsem stojan na mikrofon pro rappera Otu Petřinu alias Marpa, který chtěl na vystoupení s kapelou TroubleGang v pražské O2 Aréně. To byla zakázka, které si nejvíc považuji,“ vypráví.
„Nahoře je kulomet M16, základna do trychtýře je obalená pásy s 550 náboji. Zajímavá byla také objednávka gladiátorů, které jsem dělal pro Gladiator Games, což je freestyle motokrosová akce. Obě věci se dostaly do vyprodané O2 Arény. Prvního gladiátora jsem dělal pro dětské ARO brněnské nemocnice. Syna pořadatele Gladiator Games totiž bohužel srazilo auto a tam ho dali do kupy. Objednal to jako poděkování, a když gladiátora viděl, chtěl ho i pro sebe. Tak jsem udělal ještě jednoho, ovšem ne stejného,“ uvádí Pešek.
Vždy jde o originál, snaží se, aby každé další dílo bylo lepší než to předešlé. „Dělám i stojánky na misky pro psy. Je mi jedno, co to je a kolik to stojí. Vždy to musí být perfektní,“ konstatuje Pešek, jehož oblíbeným tématem jsou motocykly a tvorba pro motoristické fanoušky. I v něm nachází příběhy.
„Někomu třeba z dílů z motorky udělám srdce a řeknu: Hele, na tomhle jezdil syn Nelsona Piqueta (brazilský automobilový závodník, bývalý jezdec F1, mistr světa, pozn. red.). Někomu to nic neřekne, ale z mého hlediska to ten příběh má,“ vypráví kovář.
Stopy slavného Piqueta v Urbanicích, opravdu? „Jezdím na motorce závodně a jeden stroj mám po jeho synovi Laszlovi. Sundal jsem z toho řetěz, ze kterého jsem zákazníkovi udělal steampunkové srdce,“ vysvětluje.
Drtivá většina objektů vzniká jako dárek na objednávku. „Chci dělat lidem radost, aby pro své známé, obchodní partnery nebo rodinné příslušníky objednali dárek s nějakou vizí, a já jim ji splnil. Vždycky se tu vizi snažím ještě předčit, samozřejmě na úkor dojednané ceny, tu nezvedám,“ popisuje.
„Nemusí to být nutně ze železa, rád to kombinuji se dřevem či sklem. Zákazník mi zavolá, má hrubou představu, co a pro koho chce a kolik do toho hodlá investovat. Od toho se to odvíjí. Dokážu udělat kousek za pětistovku i za mnohonásobně víc. Nedávno jsem dělal nohu od stolu za 20 tisíc korun, ze které nebude nic vidět. Tady mám kohouta za 13 tisíc korun, je to 25 hodin práce a 35 kilogramů materiálu,“ ukazuje kovář.
Kovářova kobyla? Je bosá
O pár metrů dál jsou v dílně klasické kovářské výrobky jako třeba zábradlí. Nabízí se tak otázka na známé rčení.
„Kovářova kobyla v mém případě už nemá ani tu rohovinu na kopytech, už je má ohoblovaná, je úplně naboso. Něco málo udělám, když už doma létají hromy a blesky, ale nádherné schodiště je stále bez zábradlí. Máme roční dceru, ano, musím to udělat, ale zatím nemám čas. Domů se dělá úplně nejhůř,“ usmívá se devětatřicetiletý řemeslník.
Před časem zabodoval v soutěži Prague Design Week. V konkurenci 80 vystavovatelů získala jeho série složená z kytary, hodin, stojanu na mikrofon či lampičky třetí místo v kategorii Cena návštěvníků.
„Pro mě na tom bylo nejhodnotnější, že se to lidem líbilo. Práce mám od té doby každopádně víc a konečně to začínám dělat za adekvátní cenu v porovnání s klasickou kovařinou. Dosud jsem musel prodávat pod cenou, abych to vůbec mohl dělat,“ říká Jiří Pešek.
Řemeslo zdědil po otci, o předání dalším generacím má však pochybnosti: „Byl jsem se po dvaceti letech podívat ve škole, kde jsem se vyučil, na dni otevřených dveří a mluvil o tom s mistrem odborného výcviku. Nás bylo ve třídě dvacet a do třeťáku nás došlo osmnáct. Dnes tam nastoupí deset kluků, k závěrečným zkouškách jich dojde pět a použitelný je jeden. Mladí to nechtějí dělat, nemají o to zájem.“
„Částečně to chápu, byli jsme v tom věku podobní, ale nebylo to tak hrozné jako dnes. Je pravda, že je to dřina, která se podepíše na zdraví. Ale pokud by se někdy objevil někdo se zájmem o kovařinu, rád mu předám, co umím. Vždy se říkalo, že řemeslo má zlaté dno. To donedávna neplatilo, ale teď se to trochu lepší,“ věří kovář.
