Za to, co bylo a je ve vzduchu, však dramaturgie ani režisér Jan Holec nemohou. Hradecká činohra tak má pozoruhodnou hereckou inscenaci anglického konverzačního střihu, chytrou, hořkou a ironickou komedii, jejíž vyznění ještě umocní závěrečné mrazivé podtržení židle divákovy jistoty.

Úvodní stylizace zrychlené grotesky klame tělem, tajemství domácnosti Judy a Johnnyho se odkrývá pozvolna, každou další situací.

Byt je naleštěným skanzenem estetiky 50. let včetně křesel, lednice i skříňového gramofonu a la Brusel, Judy se vidí v hrdinkách dobových idylických romancí, samozřejmě černobílých, a péči o dům a manžela vykonává se zápalem chemika, jenž už je krok od velkého objevu.

6 fotografií

Nesluší se prozrazovat, snad jen to, že venku za terasou je úplně jiný svět, jiní lidé i zkušenosti. To se retro móda bez souvislostí s třeskem sráží s odžitou zkušeností starších, jak pravil v 70. letech s nadsázkou kdosi z Pink Floyd: „Nám budou vyprávět o lágrech! Vždyť jsme oběti britského školství 50. let.“

Jenže, kdo nechce, neslyší, a když neslyší, zatvrzuje se všemu navzdory, což dodává hře prvky až absurdní.

Rafinovaně napsaná komedie v dobré tradici anglické dramatiky černá každou minutou, při setkávání s kamarády, s Judyinou matkou či Johnnyho šéfovou, kdy člověk odtržený od reality napáchá víc škody než užitku. Ke konci už humor ustupuje albeeovské hořkosti.

Režisér, jenž v Hradci už připravil komorní milostný psychothriller Fernando Krapp mi napsal dopis, se spoléhá na výborné herce a přehledný výklad, aby ani jedna věta v citlivém překladu Ester Žantovské nezapadla pod rampu. A na pečlivé budování atmosféry.

Rytmus dokonale udává muzika i chytlavé – a skvěle odzpívané – písničky Davida Hlaváče plné citací předbeatlesovského rokenrolu a dobového „doo-wap“ soundu.

Estetiku 50. let naplnily i barevná realistická scéna Jána Tereby a kostýmy Heleny Tavelové, zvlášť u Judy bizarně přesné. Svůj smysl mají i choreografie Michala Necpála.

Holcova režie staví hlavně na hercích, největším požehnáním hradecké inscenace. S citem pro konverzační komedii své krátké i delší výstupy naplňují Michala Gatialová, Michal Lurie a hlavně všestranné Natálie Holíková a Martina Nováková.

Představení však stojí na Lucii Andělové v roli Judy, jež doslova nesleze z jeviště a mluví, tančí, vaří. V dokonalé stylizaci domácí paničky jak z raných Hitchcockových filmů zavaluje okolí láskou i vlastní dokonalostí, aniž by poslouchala druhé, její postava je učebnicovou psychologickou studií zhýčkaného dítěte své doby, ochotného zajít co nejdál.

Dokonalým kontrastem k Andělové je Jakub Tvrdík, jenž manžela Johnnyho staví od počáteční karikatury v pulovru k sarkastickému vzdoru až po smutné poznání odevzdaného, ale špatně milovaného svědka zkázy. Jejich souhra a chuť hrát doslova strhává.

Název sice svou interpunkcí dráždí češtinářské puristy, ale ono Doma, jsem zlato! dojde až po zhlédnutí. Hra se dotýká i kariérních postupů, účtů v minusu i sexuálního obtěžování, přesto nejde o moralitu. Slušelo by jí jen zkrácení. Načasování point a čekání na smích jistě vyladí další reprízy.