Když se před nedávnem před Jiřím Hosem otevřely dveře a on na vozíku překonal práh svého nově zrekonstruovaného bytu, neubránil se emocím. Vedle překvapení cítil obrovskou radost, ale i vděčnost.

Po roce a půl se mohl konečně vrátit domů. Už při první prohlídce zjistil, že se s vozíkem bez problémů dostane do všech místností, a to včetně koupelny a kuchyně.

17 fotografií

„My jsme si sami upravili svépomocí dvě místnosti. Jenže jsme nutně potřebovali novou bezbariérovou koupelnu. Bylo nutné ji zvětšit a vyměnit vanu za sprchový kout. S tím nám měl pomoci Nadační fond Josefa a Olgy Řepkových. Když se ale lidé z nadace na náš byt přijeli podívat a viděli, co všechno je třeba, rozhodli se, že tu rekonstrukci udělají komplet. To znamená, že vedle celého jádra, nové koupelny a rozšířených dveří máme díky nadaci také upravený obývák a především kuchyni,“ ukazuje zrekonstruovaný byt Jana Hosová.

Jak říká, spadl jí z krku obrovský balvan. „Protože jinak byly všechny starosti na mně. Musela bych sama zařídit vše od projektu po realizaci,“ říká s úlevou. Nyní tak už v obytném prostoru nejsou žádné mantinely, které by mohly jejího manžela v pohybu na vozíku omezovat. V bytě má Jiří Hos i svůj počítačový koutek. Techniku ovládá speciálním perem, které drží v ústech.

Práce na bytě však zkomplikoval covid a s tím související uzavření prodejen a provozoven. Řada věcí se musela kvůli nestandardním rozměrům dělat na míru. 

„Třeba dveře musejí být kvůli vozíku o dost širší, do koupelny vedou kvůli úspoře místa šoupačky. Jenže v době covidu všechno trvalo déle. Buď nebyl materiál a díly, nebo lidé. Dlouho jsme museli čekat i na kuchyňskou linku a spotřebiče,“ vysvětluje Jana, proč rekonstrukce trvala bezmála osmnáct měsíců.

Teď už mají Hosovi téměř hotovo. Chybí jen sedačka a několik drobností do obývacího pokoje. Jana si pochvaluje hlavně kuchyňské pomocníky, myčku a sušičku. Díky nim ušetří spoustu času. Odpočinek ale neplánuje. Má před sebou další úkol. Musí zmodernizovat chatu, na které až dosud s manželem žili. A to tak, aby poskytovala dostatek pohodlí i člověku na vozíku bez rukou a nohy.

„V první řadě se musí udělat nová bezbariérová koupelna spolu s toaletou. A pak také schody do patra. Ty stávající jsou příliš příkré a manžel na ně nemůže,“ vypočítává to nejnutnější. Na chatu chtějí oba vyjet hned, jak to počasí dovolí. 

Jiří Hos se už teď nemůže dočkat. „Jednak je tam klid, všude kolem příroda a hlavně tam máme kola. Kdykoli můžeme vyjet na výlet po okolí. Když jsme doma, nejsme zdaleka tak operativní. Musíme se nejprve přesunout na chatu, a tím ztrácíme čas, který jsme už mohli využít jinak,“ vysvětluje Jana Hosová.

Své nové lehokolo může Jiří Hos využívat i jako trenažér. Když počasí výletům na kole nepřeje, jednoduše si zajezdí doma a nemusí jen sedět nebo ležet. „Je to pro něj jedna z mála pohybových aktivit, které vzhledem k tomu, že má jen jednu nohu, může dělat. A pohyb nutně potřebuje,“ dodává Jana Hosová.

Přežil svou smrt

Jiří Hos před pěti lety doslova přežil svou smrt. Při opravách větrné elektrárny na Ašsku jej zasáhl elektrický výboj. Vrtulník jej v kritickém stavu transportoval na kliniku popálenin do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, kde v umělém spánku ležel více než dva měsíce. 

Hluboké popáleniny měl na čtyřiceti procentech těla, podstoupil desítky operací, při kterých mu lékaři postupně amputovali obě ruce a nohu, prodělal několik těžkých celkových zánětů organismu. Poté, co mu selhaly ledviny, přežíval půldruhého měsíce na dialýze. 

Ke všemu neslyší. Na tom, že se z tak těžkého zranění dostal, má vedle jeho samotného a špičkové lékařské péče lví podíl manželka Jana Hosová, děti a ostatní rodina.