Když bylo Jiřímu Hebelkovi patnáct let, vzal ho jeho starší bratr na brigádu do Punkevních jeskyní. Jako malý nebyl klukem, jehož by bavilo objevovat tajemná zákoutí v Pustém žlebu či kolem Macochy. Na brigádě však k jeskyním přičichl natolik, že u nich zůstal už napořád. 

Až dnes, po 50 letech práce v Moravském krasu, říká, že se chystá na zasloužený důchod. Ale ne zas tak rychle. „Mám ještě drobné resty u mikroklimatických výzkumů, na kterých jsem pracoval, takže ty teď potřebuji během pár měsíců dokončit, a potom už budu do Moravského krasu chodit jen na vycházky,“ říká pětašedesátiletý jeskyňář, který už dva roky přesluhuje.

14 fotografií

Zmiňovanému výzkumu se začal věnovat ještě dříve, než se stal vedoucím Správy jeskyní Moravského krasu. Na této pozici ho po téměř dvaceti letech letos v lednu vystřídal jeho dosavadní zástupce Jakub Gabriš. Když si totiž spočítal, kolik let už prací kolem jeskyní strávil, řekl si, že je potřeba dát prostor mladším.

Po brigádě v Punkevních jeskyních, kdy loďky musel zpočátku odpichovat bidlem, začal v Moravském krasu dělat na plný úvazek. „Dostal jsem na starost dokumentaci jeskyní, což znamenalo mapování přístupných i nepřístupných prostor, focení jeskyní i inventarizaci poškozené krápníkové výzdoby,“ popisuje. Dříve totiž podle něj byli turisté mnohem méně ukáznění než dnes a stávalo se, že třeba někdo z nich krápník, který roste tisíce let, ulomil.

Později se hodně zabýval ochranou jeskyní a odtud se dostal i právě k mikroklimatickému výzkumu, který se týká jejich specifického prostředí. „V Moravském krasu byl velký problém kvůli využití silných halogenových reflektorů. Krápníky se začaly zelenat. V 80. letech pokrývala rostlina už 60 procent krápníkové výzdoby,“ vzpomíná. Povedlo se jim ale najít způsob, jak zelený nános odstranit, a spolu se šetrnějším osvětlením už dnes vnitřní prostor vypadá zcela jinak.

Objevoval nepřístupné prostory

Jiří Hebelka zná prakticky zpaměti přinejmenším pětici zpřístupněných jeskyní, ale nejen jako průvodce či šéf správy z různých dokumentů a příruček. Už na brigádě na loďkách na Punkvě se seznámil s místními speleology a začal s nimi postupně chodit na výpravy a objevovat nové prostory. Sám se dokonce může některými pochlubit, a to právě v těch nejznámějších Punkevních, které za rok navštíví kolem 220 tisíc turistů.

„Povedlo se nám objevit chodby i krásný dóm. Naši mladší členové, kteří byli zdatní lezci, poté vyšplhali jedním z komínů, kde se podařilo najít další vertikální jeskyni, a shora jsme otevřeli i nový vchod. Jde o hloubku jako u propasti Macocha, tedy zhruba 140 metrů,“ přibližuje Hebelka.

Do prostor, kam se sám se svými kolegy před lety vůbec poprvé podíval, se však dnes běžný návštěvník nedostane. Jsou to části, které jsou složitě přístupné, někde je nutné se i plazit nebo jít přinejmenším po kolenou. Přesto ale i právě tyto zážitkové trasy v Moravském krasu přibývají. Lidé chtějí totiž vyzkoušet něco neobvyklého. V únoru se proto otevře nová taková trasa nedaleko jeskyně Výpustek, která byla veřejnosti zpřístupněna v roce 2008 jako poslední a doplnila stávající čtveřici: Balcarku, Kateřinskou, Punkevní a soubor Sloupsko-šošůvských jeskyní.

Že se právě Výpustek zařadil mezi veřejnosti přístupné jeskyně, za to lidé vděčí právě Jiřímu Hebelkovi. „Zpočátku ji nikdo moc nechtěl, byla zpustošená a bylo jasné, že tam bude potřeba hodně investovat. Já jsem ale říkal, že má tak úžasnou historii, že by byla škoda ji neotevřít,“ vysvětluje. 

Stále je co objevovat

Jeskyně, která sloužila nejdříve prvorepublikové Československé armádě, později za války wehrmachtu a také po ní spadala pod ministerstvo obrany, byla za ty roky od vojenského využití značně poškozená. „Museli jsme třeba umýt skalní stěny od sazí, které tam byly ještě z války,“ vzpomíná Hebelka. To se ale podařilo, a tak dnes může jeskyně regenerovat a turisté si prohlédnout zachovalý kryt a také sem přijít na koncerty. Akustika je zde totiž naprosto výjimečná.

Ačkoli by se zdálo, že je Moravský kras generacemi speleologů prozkoumaný už skrz naskrz, stále podle dosavadního šéfa místní správy nevydal všechna svá tajemství. „Dneska víme, že kolem Ostrova u Macochy a Vilémovic existuje systém, který může mít i více než dvanáct kilometrů, ale stále se do něj nepodařilo proniknout,“ poukazuje s tím, že právě od Ostrova vedou pod zemí potoky, které ústí u Punkevních jeskyní.

Ať už by však jeskyňáři narazili na cokoli, Hebelka nepředpokládá, že by se další prostory zpřístupnily veřejnosti. Podle něj by se to ekonomicky nevyplatilo, protože s výjimkou Punkevních mají ty další relativně volné kapacity. „Ani z hlediska ochrany přírody by to nebylo v pořádku,“ doplňuje a dodává, že i proto se zavedly i limity vstupů.