Události z konce první lednové dekády roku 1422 byly vyvrcholením celé řady omylů, chyb a podcenění ze strany královských vojsk. V Brodě se odehrála už jen závěrečná pasáž takzvané druhé křížové výpravy proti husitům zorganizovaná uherským a českým králem Zikmundem Lucemburským.
Pro načrtnutí souvislostí se musíme vrátit o několik týdnů v čase dozadu a o několik desítek kilometrů severněji. Přesně ke Kutné Hoře, kde se na prostranství u města 21. prosince 1421 utkali husité s vojsky krále. Zikmund nesmírně toužil vítězstvím nad tábority odčinit selhání a kritiku za rozpad prvního a neúspěšného křížového tažení o rok dříve.
U Kutné Hory už zcela slepý hejtman Jan Žižka s vozovou hradbou dlouho odolával atakům křižáků. Po úplném obklíčení a odříznutí od zásobování byl nucen prorazit s vojsky směrem na Kolín. To se mu podařilo. Tento manévr však Zikmund považoval za své vítězství a husity dále nestíhal. Což se nakonec ukázalo osudné.
Žižkovy oddíly se daly dohromady, rychle posílily o jednotky z Jičínska a Turnovska, otočily se a šest dní po novém roce zaútočily na královské vojsko. To vůbec nebylo připraveno, bylo rozptýleno po okolních vsích. Zikmund zapálil Kutnou Horu a dal se na úprk směrem na jih.
V zamrzlé Sázavě se utopilo přes 500 žoldnéřů
Až u Habrů, městečka asi 15 kilometrů severně od dnešního Havlíčkova Brodu, se podařilo královskému vojevůdci Fillipe Scolarimu vojska sešikovat. Křižáci 8. ledna 1422 zaujali defenzívní postavení, ale nejspíš z psychologických důvodů se jejich obrana brzy rozpadla.
„Blízko Habrů na jedné hoře královské vojsko spořádá své šiky. Rozvinou korouhve. Ozve se ohlušující ryk polnic a Čechové se na ně zmužile vrhnou. Uhři se dají na útěk. Ale co tehdy mohla prospět moc královská, když bůh na ně seslal silnou hrůzu?“ píše se o této události v takzvané Kronice starého pražského kolegiáta.
Husité křižácké oddíly prchající na jih k Brodu důsledně pronásledovali a masakrovali. Až k řece Sázavě. Ta útěk Zikmundovy armády u tehdejšího Německého Brodu zastavila. Při prchání přes zamrzlou hladinu se podle některých pramenů utopilo více než 500 žoldnéřů, kroniky jich udávají přesně 548.
K poslednímu střetu došlo 9. ledna 1422. Část Zikmundových velitelů hájila město, aby králi kryla ústup. Po ranních bohoslužbách Žižka prudce, ale zatím neúspěšně zaútočil. Při vyjednávání o kapitulaci, které se konalo 10. ledna ráno, pronikla část útočníků do města.
Žižka neměl čisté svědomí, prosil o odpuštění
„Ihned ráno po mších na město útočí celý den v pátek; tu ze zdí střílejí kamením a z pušek zabíjejí z obou stran velmi silně; a když nastane večer, upustí od útoku. A ráno po mších začali mezi sebou jednati. Jedni jednají, druzí do města lezou. A tak vpadnuvše do města, pobijí tu lidu na několik set, smetavše mnohé z radnice na meče, na oštěpy a na sudlice,“ líčí události dvou lednových dnů Staré letopisy české Františka Palackého.
Zatímco Žižka s křižáky jednal, část jeho vojsk do v tu dobu katolického města vtrhla a vyřádila se v něm. Během desátého ledna prakticky celé lehlo popelem, padl údajně jeden až dva tisíce lidí, což byla velká většina obyvatel. Proti vůli oslavovaného vojevůdce.
„Žižka z bitvy čisté svědomí neměl. Z kronik je známé, že o rok později v rozvalinách Brodu prosil Boha o odpuštění. I proto tato bitva, která ukončila druhou křížovou výpravu, není glorifikována,“ už dříve zmiňoval havlíčkobrodský místostarosta a patriot Libor Honzárek.
Někteří historici a badatelé neobyčejnou krutost husitů v Brodě dávají do souvislosti s osobností Michala de Causise. Tento německobrodský rodák byl totiž hlavním žalobcem při procesu s Janem Husem v Kostnici. A táborité to zřejmě věděli.
Co bylo s Brodem po vypálení, není zcela jasné
Ředitel brodského Muzea Vysočiny Michal Kamp upozorňuje, že Brod na počátku 15. století nebyl městem v pravém slova smyslu. „Byl jen jakousi branou před řekou. Ale pro překonání Sázavy hrál klíčovou úlohu, široko daleko jiný most nebyl,“ poznamenal.
Dostat se do města a vypálit ho, nebylo pro husity zas tak obtížné. Hradby v tu dobu ještě nebyly mohutné kamenné, jak jejich pozůstatky vidíme dnes. Ty vyrostly až později. Ze severu na několika místech dokonce zcela chyběly.
Co bylo s Brodem těsně po lednu 1422, není ani dnes historikům a archeologům zcela jasné. Některé pověsti hovoří o tom, že Brod zcela zanikl a ruiny byly opuštěné sedm týdnů. Další pověsti hovoří o sedmi měsících a jiné dokonce o sedmi letech pustiny.
Že by Brod zůstal opuštěný tak dlouho ale historici pochybují. Opírají se při tom o fakt, že v březnu roku 1423 v Německém Brodě příslušníci Žižkova bratrstva v čele s hejtmanem sepsali takzvaný Žižkův vojenský řád. „Určitě by se tak nestalo v rozvalinách,“ podotýká Kamp.
Nicméně hmatatelné důkazy chybí. „Z tohoto období máme naprosté minimum poznatků a přesvědčivých důkazů. Ani při rekonstrukci náměstí jsme nenašli nic z té doby, centrum města bylo už dávno v minulosti vytěženo,“ podotýká archeolog brodského muzea Josef Krpálek.
Němci a katolíci odešli, přišli čeští kališníci
Všichni se ovšem shodují, že vypálením Brodu skončila jedna a začala zcela jiná vývojová etapa. „Z katolického města, které podporovalo krále Zikmunda, se během několika dalších let stalo město víceméně kališnické,“ tvrdí Michal Kamp.
„Původní německé hornické obyvatelstvo bylo pobito nebo vypálené město opustilo. Nevíme přesně, jak dlouho to trvalo, ale v Brodě se poté začali usazovat Češi, převážně kališníci,“ přidává se i Krpálek.
Obnova Brodu však nešla nikterak lehce. S odchodem německých horníků skončila těžba rud v okolí. „Tehdejší výstavba už šla ztuha. Netěžilo se stříbro a nebyly peníze. I kostel byl dlouho jen zakrytý trámovým stropem bez střechy,“ vysvětloval Honzárek.
Události z roku 1422 si dnes už město tolik nepřipomíná. „Pro dnešní obyvatele už nic neznamenají,“ přitakal Michal Kamp. Šestisté výročí ale bylo zčásti výjimkou. Skupina aktivistů v sobotu odhalila u západních hradeb malou kamennou pamětní desku, k podobnému aktu došlo o víkendu i u Habrů.
Faktem zůstává, že nic tragičtějšího Brod nikdy v jeho historii nepotkalo. Ani světové války na něj neměly takový dopad, jako vypálení 10. ledna roku 1422.
Památník nejspíš skončí na zahradě jeho autora Havlíčkobrodský sochař Radomír Dvořák ve své lipnické dílně vytváří k husitským bojům pomník. Čelní hranu mramorového kvádru tvoří portréty Zikmundova vojevůdce Fillipe Scolariho a královského šaška Antonio Talandera. K výročí 600 let od husitských bojů a vypálení Německého Brodu byly v sobotu odhaleny dvě malé pamětní desky. Velký pomník pak ve své lipnické dílně tvoří i brodský sochař Radomír Dvořák. Zda se mu dílo daří, přišla zkontrolovat družina kališníků. Pomník nejspíš skončí na zahradě umělce. „Chtěl jsem vzpomenout výročí bitvy u Brodu, což byla bitva, která ukončila Zikmundovy vojenské snahy v Čechách,“ vysvětloval sochař. Jak vykládal – a nebylo to zjevně z obav před přítomnými kališníky s praporcem a kopím – husitskému hnutí velice fandí. „Skandinávci nás kritizují, že k husitům máme rozporuplný vztah hlavně kvůli jejich násilí. A že Vikingové byli daleko horší, ani nenesli žádnou vznešenou ideu, a oni se k nim hrdě hlásí. Tak jsem pomníkem chtěl vyjádřit, že se k husitům také hrdě hlásím,“ vykládal Dvořák. Na žulovém pomníku pracuje od poloviny listopadu. Dokončen má být takřka co nevidět. Paradoxně na něm husity zastupují jen jejich zbraně. Pomník zpředu obsahuje portréty dvou osobností ze strany křižáků, které se před 600 lety zapsaly do dějin severu dnešní Vysočiny. Jednou z nich je Pipo Spano z Ozory, celým jménem Filippo Buondelmonti degli Scolari. Tento původem Florenčan byl velitelem Zikmundovy jízdy. „Skvělý válečník, který králi vyhrál všechny bitvy s Turky, ale prohrál všechny bitvy s husity,“ glosoval Dvořák. Pod ním je na pomníku vyobrazen portrét Antonio Talandera, Zikmundova dvorního šaška. Ten byl u Brodu údajně zajat. Na druhé straně pomníku je prozatím jen v kresbě připomenutí rytíře Jana Lhotského (též nazývaného Víckovského) z Ptení, který roku 1422 u Německého Brodu Zikmundovi zachránil život, ale sám při tom padl. Záměr vytvořit pomník vztahující se k nejtragičtějším událostem v historii Brodu měl Radomír Dvořák asi deset let. Od doby, kdy narazil na obraz Andrey del Castagno, z něhož byl zkoušen na výtvarné škole. Oním obrazem byl portrét vojevůdce Fillipa Scolariho. „Říkal jsem si, že to nemůže být náhoda a musel jsem na to nějak reagovat,“ směje se sochař. Co se s pomníkem vytesaným z kvalitního toskánského mramoru stane, až ho umělec dokončí, však zatím není jasné. „Nejspíš skončí u mě na zahradě,“ se smíchem líčí Dvořák. Po té, co dokončil sochy plánované na rok 2021, zbyl mu materiál i čas, rozhodl se do pomníku pustit. Kde by dílo mohlo pak být a zda si ho někdo odkoupí, zatím neřešil. „Na trase z Habrů do Brodu to může být kdekoliv. Říká se, že na těch patnácti kilometrech husiti pobili asi pět tisíc křižáků, bylo to jedno velké bojiště,“ vysvětluje. Dobře pomníku ale bude i na Dvořákově zahradě v brodské Humpolecké ulici. Těmi místy před šesti sty lety křižáci táhli. „Někdo pomník někam dá třeba za sto let, až bude další podobně kulaté výročí,“ dodává pobaveně brodský sochař. |
