Místní konkurenti Baťu do města nepustili, protože měli silné postavení díky vlivnému Společenstvu živností řemeslných, jež upravovalo konkurenční poměry.
„Někteří jeho členové také působili v městském zastupitelstvu. A jeden z nich, František Kyncl, byl dokonce starostou města,“ poukazuje historik Regionálního muzea Miloslav Lopaur, který nedávno uspořádal komentovanou procházku Platím, prosím! po stopách žďárských obchodníků.
 |
„V Baťově prodejně se prodávaly obuvnické potřeby, krémy, obouvací lžíce, lepení, pláště, gumy, prakticky vše, co vyráběly Baťovy závody. Kromě bot,“ vysvětluje Lopaur.
„Baťa si ve městě zkrátka neškrtl. Žďárští ševci měli silnou pozici, byli tu obuvníci Hynek Trojánek, Bedřich a Vilém Zelený nebo také Karel Lengsfeld,“ vypočítává historik místní podnikatele.
Kdo chtěl Baťovy boty, které viděl v inzerátech v dobovém tisku, musel si pro ně zajet jinam.
První továrna těžila z armádních zakázek
Ještě dříve než zmínění obuvníci začal v tomto oboru ve Žďáře podnikat Josef Vašátko, a to už na konci 19. století. Vypracoval se mezi nejbohatší a nejvlivnější obyvatele města. Největšího rozkvětu jeho firma dosáhla díky vojenským dodávkám před první světovou válkou a během ní. Na konci dvacátých let však svoji továrnu kvůli finanční tísni zavřel.
„Jeho syn Jaroslav si podržel již jen domáckou výrobu obuvi a prodejnu na náměstí,“ připomněl Miloslav Lopaur.
Baťova prodejna vznikla v domě u Brucknerů, tedy v místech, kde je dnes Česká spořitelna. Hynek Trojánek měl prodejnu v domě Jaroslava Vašátka, jen o kousek výše, tam, kde je dnes drogerie Rossmann.
Na náměstí měli prodejnu také B. a V. Zelení, jejichž firma sídlila v místech dnešní drogerie Teta, vzadu měli dílny, část jich dosud stojí.
„Největší továrnu měl Trojánek, daleko za nimi byl Lengsfeld, Ky-Ko (Kyncl-Kosta) nebo právě B. a V. Zelení, kteří ale měli dobře rozvinutou obchodní síť,“ srovnává Lopaur.
Žid Karel Lengsfeld, který začínal stejně jako jeho bratr Jindřich v Horní ulici, koupil před rokem 1930 dům na rohu dnešní Nádražní a Sadové ulice a výrobu následně přestěhoval a rozšířil. U Lengsfeldů se šila dětská, dámská i pánská komerční obuv.
Typické pro něj byly rovněž koželužské vysoké boty a také horácké dřeváky s koženým svrškem ze zbytků. Příběh Karla Lengsfelda končí tragicky. Stejně jako většina jeho rodiny přišel o život v koncentračním táboře.
Místo obuvníků po válce vyrostli strojaři
Po druhé světové válce nechybělo mnoho a Žďár by se nestal ocelovým srdcem Vysočiny, ale definitivně městem ševců. V místech, kde dnes stojí obří areál strojíren a sléváren, byl v roce 1948 položen základní kámen obuvnického závodu národního podniku Dekva Třebíč.
„Tyto plány měly svoji logiku a souvisely s obuvnickou tradicí ve Žďáře. Ale nesouviselo to s Baťou, který měl velký zájem ve městě investovat a věděl o místních kvalifikovaných lidech,“ míní Lopaur.
Historik lidem ukázal, kde Bosnerovi prodávali hračky, Sternovi pražili kávu (a také měli před dnešním modrým domem benzinovou pumpu), Süssovi kladiva, Lázničkovi lahůdky nebo Švastal francouzské parfémy a také proslulé limonády.
Tam, kde je dnes Plachého zlatnictví, nabízel za první republiky svoje dobroty cukrář Michálek, k němuž se lidé sbíhali na jahodovou zmrzlinu.
Z původních žďárských živností na náměstí nezůstalo prakticky nic. Nejen proto, že komunisté živnostníky potírali, ale i kvůli asanaci velké části starého Žďáru, jenž přišel v 70. letech o celou východní polovinu náměstí i špalíček na jeho horním konci.
„Zbourána byla také lékárna U Zlatého orla, která byla památkově chráněná,“ poukazuje historik na to, že novorenesanční objekt byl zbouraný bez povolení.
