Když se v Hradci Králové hrají v jeden čas řecká dramata rovnou dvě, jde o pozoruhodný zážitek nejen díky trvalé platnosti historické krutosti osudů a dokonalé znalosti psychologie lidských duší, na nichž stojí evropská civilizace, filozofie i kultura, ale i díky rozdílným přístupům. Obě inscenace mají svou kvalitu, své chyby, a hlavně – stojí za zhlédnutí.
Zatím co Antigona v Divadle Drak je na Sofoklovu tragédii autorskou variací, v níž se antický mramor snoubí s jarmarečním výkladem slovníkových hesel, groteskou, zcizováním, fyzickým divadlem i dýdžejem, aniž by ztrácel na tíži zodpovědnosti, pro současnou mládež ve věku nejcitlivějším, v Klicperově divadle se hraje jiná opera.
Věrná zavedené antické estetice, spíše sošná, v níž každý z aktérů má svou danou „árii“.
Neznám přesvědčivější způsob, jak prověřit trpělivost publika uvyklého spíše na klipovité střihy a běh situací než na „říkané“ velké myšlenky sahající až od patosu k expresi. A také jde o přísnou inventuru řemeslné danosti herců.
Euripidova Oresta hradecká činohra uvádí jako „kořeny evropské kultury nahlížené očima 21. století“. To u Klicperů debutující slovenský režisér Jakub Nvota dodržel, aniž by se vzdal pravidel antických dramat. Poučený divák znalý všech následků trojské války bude ve výhodě, nepoučený se však neztratí, neboť v inscenaci nejde ani tak o minulost hrdinů jako o současné postoje a skutky.
Hamletovsky zmatený floutek
Krvavé drama pomsty, odplaty, zodpovědnosti a tekutosti veřejného mínění podpírají znamenité ruchy i minimalistická muzika Maria Buzziho, účelné spojení s tradičními zákony antiky a modernou je jak v kostýmech Markéty Sládečkové, tak ve scéně Toma Cillera. Stačí plechová kolíbka, schůdky, uschlý strom a vprostřed kymácivý imperátorský sloup, na který kdysi kdosi napsal, co si myslí o Heleně.
Euripides: OrestésRežie: Jakub Nvota Klicperovo divadlo v Hradci Králové Premiéra: 30. dubna 2022 |
Režisér promyšleně a bez velkých schválností vede herce k civilním výkonům, aby vyniklo hlavně slovo. Titulního hrdinu pojal Vojtěch Říha jako hamletovsky zmateného floutka, avšak hlubšího a citlivějšího, než se navenek zdá, sebeironického při hrozbách trestu i tvrdošíjného v napáchaných skutcích. Pro mladého herce jde zatím o nejlepší výkon v Klicperově divadle, výborně disponuje mluvou, intonací, gesty i pohyby.
Znamenité jsou i vstupy Jana Bílka, Kamily Sedlárové, jež vtiskla Heleně samozřejmou grácii i erós, Filipa Richtermoce, který ve zkratce vystavěl pózu hrdinského válečníka Menelaa stiženého bezradností z politických následků, a hlavně Jana Vápeníka. Monolog jeho jednohlasého sboru shrnující hlas ulice je pro inscenaci klíčový. A neustále aktuální.
Inscenace by získala ještě na síle, kdyby ubrala na délce a kdyby i dalším protagonistům, kupříkladu Anně Kratochvílové v důležité roli Elektry, bylo více rozumět. Matoucí jsou některé režijní ozdoby včetně cupitavé chůze sboru, jakýchsi věčných svědkyň lidské marnosti, či monolog Elektry nahrávaný novinářkou, naopak výtečně vychází efektní přílet Apollóna (Zora Valchařová Poulová), to se však nesluší prozrazovat.
Orestés ve finále mrazivě podtrhuje nekonečný řetěz tragédií lidské nepoučitelnosti: i když nám radí bohové, sedíme si na uších každý se svou pravdou. Euripides to věděl a Jakub Nvota nám to ukázal jako přes lupu.
