Dnešní díl mého deníku bych chtěla začít městskou dopravou. Ta ostravská se mi moc líbí. Je jiná než doprava na Ukrajině. Upřímně mě těší jasný jízdní řád a jeho dodržování. Vše je přehledné, přesné a jasné, nechybí elektronické vývěsní tabule s odpočítáváním času do příjezdu potřebného transportu. Pohodlné autobusy, trolejbusy, tramvaje – vždy čisté, příjemné.
Své rodné město Dnipro mám moc ráda, ale v této oblasti se rozhodně máme co učit. U nás bohužel není tak jasný jízdní řád, který by byl navíc na každé zastávce. Vozový park autobusů nebo trolejbusů je většinou zastaralý a nepříliš úhledný. Místo městské dopravy jezdí často mikrobusy, což jsou soukromí dopravci, kteří ne vždy, a spíše jen velmi zřídka, dodržují jízdní řád a dbají na vzhled svých vozidel.
Posledních pár let na Ukrajině jsem veřejnou dopravou jezdila jen málo. Téměř okamžitě poté, co se narodil můj starší syn Nazar, se nám podařilo koupit auto. Upřímně, není to u nás moc dobré, když s malým dítětem potřebujete někam jet starým, rezavým a přeplněným autobusem. A když máte děti dvě...
Tady v České republice to není problém, i bez auta si naplánujete trasu a cestujete pohodlně městskou dopravou. Auto samozřejmě život ještě zjednodušuje, ale to moje zůstalo na Ukrajině...
Tento týden jsme měli i významnou událost. Můj mladší syn Miron oslavil 3. narozeniny! Dostal množství dárků, pozornosti, úsměvů a přání. Miron je ještě malý na to, aby si uvědomoval vše, co se kolem něho děje.
Bylo mi velmi smutno, že tento den slavíme bez táty, byla s ním vždycky legrace, s dětmi si hrál, povídali si... Opravdu jim i mně chybí.... A opravdu se těším na chvíli, kdy budeme konečně spolu a v bezpečí.
Lidé na Ukrajině se smířili s hroznými zprávami
Neméně ale chci, aby Miron vyrůstal zdravý, šťastný a aby nad jeho hlavou bylo jen klidné nebe...
Samozřejmě neustále myslím na válku... Každý Ukrajinec myslí na válku. Každý den umírá jeden z Ukrajinců na rakety, kulky, bomby útočníků. To se děje nejen na frontě, děje se to všude v mé zemi...
Pro některé Ukrajince prostě zítřek nikdy nepřijde. Manžel říká, že lidé se už smířili se sirénami a s každodenními hroznými zprávami. Jakoby se všichni stali fatalisty. S životním heslem: přiletí raketa – takový je osud. Ukrajinci umírají každý den.
„Budeme to vyprávět dětem“
Zbytek, ti, co zůstali naživu, si jdou připravit ranní kávu, přečíst si noviny a připravit se do práce... dokud nebude zabit někdo další. Přeživší jdou pak vařit večeři a dívat se na večerní zprávy... dokud nebude zabit někdo další...
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a tříletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Ti, kteří přežijí vše, o tom budou vyprávět svým dětem... Možná i vy jste po roce 1968 měli podobné příběhy. U nás například naši prarodiče vyprávěli o hrůzách války. Když jsem byla malá, babička mi vyprávěla o hladu a ostřelování, o tom, jak jejího tátu našli zraněného v polorozbořeném venkovském kostele.
Zřejmě se stanu takovou babičkou, která bude dětem vyprávět o popravených obyvatelích kyjevské oblasti, o zničeném Mariupolu, o šikaně vojáků a dobrovolníků na okupovaných územích... Budeme o tom vyprávět našim dětem a oni zase těm svým.
Bylo léto 2022 a Ukrajinci věděli, že Rusko každý den zabíjí jednoho z nich...
