Existuje známá věta – žádná zpráva je dobrá zpráva. Můj poslední týden v České republice byl vlastně docela klidný, a dá-li se to tak v současných podmínkách říct, obyčejný.
Proto chci dnešní část svého deníku věnovat vnitřním myšlenkám a pocitům uprchlíka. Často na to v noci myslím, dovedla jsem si představit, že by se mi to mohlo stát? Představte si, že jste se narodili v úžasné rodině, od dětství vás učili dobru a správným skutkům.
Vyrosteš, dokončíš školu, pak univerzitu, najdeš si práci, vdáš se, budeš mít děti, uděláš si plány do budoucna a pak se v jeden okamžik všechno vynuluje. Dojde k nule, ani ne na začátek, ale ke zjištění, že to rozhodně nebude tak dobré, jak to bylo. Myslím, že klíčem ke zdravému a plnohodnotnému životu je důvěra v budoucnost.
Každý Ukrajinec, ať je kdekoli, takovou důvěru nemá. Každé ráno tu začínám vzkazy svým blízkým: Žiješ? Jaká byla noc? Ostřelování? Sirény? Co je zničeno? Kolik hodin se vám podařilo spát? Podařilo se to vůbec?
Veškeré naše životní plánování se nyní vejde do rámce jednoho dne od východu do západu slunce, stejně jako se celý můj minulý život vešel do jedné tašky, kterou jsem si vzala s sebou do evakuačního vlaku z Ukrajiny.
Ukrajina nebude jako dřív
Nyní jsem přešla šok a stres z ticha, které je tady, a hrůz, které jsou tam. Chápu, že život už nikdy nebude jako dřív. I když se vrátím.
To je ono, nebude stejná země, nebudou tam ti lidé a pocity, někdo to nepřežije, někdo se nevrátí z fronty. Dojde k bolesti a tragédii, hrůze tisíců rodin společně a každé zvlášť.
Jednou, zdá se, Remarque napsal – Smrt jednoho člověka je smrt, smrt dvou milionů je statistika.
Je pro nás těžké vnímat smutek celé země, ale je zcela úměrné zažít smutek jednoho člověka. Vždyť on, stejně jako my, vychovával děti, chodil do práce, šetřil si na auto nebo byt, měl své hodnoty a chuť vzít děti na víkend do zoo, a jednoho zimního rána mu do bytu vletí střela a už není, jen vzpomínka zůstává...
Alena Zagreba a Anne Franková
V mé zemi jsou tisíce takových domů a bytů, desetitisíce takových rodin, miliony takových životů. Jen podle oficiálních statistik OSN bylo k 10. dubnu na Ukrajině zabito 1 842 civilistů, to je 1 842 vesmírů, jejichž historie je u konce. To vše se děje nyní. Všechny věci, na které nás život nepřipravil.
V obleženém a zničeném Mariupolu žila dívka Alena Zagreba. Vedla si deník. Přečtěte si ho, je dostupný i online. Deník dívky, která tyto hrůzy přežila, se nijak neliší od deníku, který si v roce 1942 napsala Anne Franková. Mezi záznamy je 80 let a monstrózní smrt je stále stejná a stále s sebou bere dospělé i děti...
Doufám, že všechna tato úmrtí nejsou marná?! Jsou všichni mrtví vinni tím, že prostě chtěli žít? Chtěli jen, aby jejich oheň nevyhasl... Neznám odpovědi na tyto otázky.
Vlajka, to je pšenice pod modrým nebem
Věřím, že přijde mír a že bude vítězství. Víte, vlajka mé země je modrá a žlutá. Žlutá jako pšenice a modrá jako nebe, ve kterém se chceš utopit. A věřím, že tato vlajka bude navždy hrdě vlát ve větru.
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a dvouletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Můj manžel nyní často cestuje do různých měst. Říká, že i po ostřelování v časných ranních hodinách vycházejí veřejné služby do ulic – odstraňují úlomky skla, čistí ulice, sázejí květiny... Navzdory válce udržují tento svět, navzdory válce se lidé zamilují, žení, rodí děti i za kanonády výstřelů i za války.
Takoví lidé ohromují svou silou a láskou k životu… A to znamená, že vydrží, poradí si, nevzdávají se...
A to, že teď všichni cítíme bolest, smutek a strach, je dobře. Takže stále můžeme cítit, takže nám zbylo to nejcennější – zbyl nám život. A všichni musíme jít dál.
Ochraňujme sebe a svůj život. To je jediná hodnota, která vydrží navždy…
