Víkendy se snažíme věnovat výhradně dětem. Minulý týden jsme hledali nová místa na procházky. Před válkou jsme s manželem a syny jezdili každý víkend do parků, měli jsme svá oblíbená místa, zároveň jsme také rádi objevovali nové pěkné lokality.

Hodně jsme jezdili na rodinné výlety autem. Naše město Dnipro leží na břehu velké řeky a nejbližší mořské pobřeží bylo jen 280 kilometrů daleko. V létě jsme u moře či u řeky trávili několik víkendů.

Na sever od Dnipra jsou pak rozsáhlé lesy, kde je spousta krásné přírody. Sestavili jsme si i plán, že postupně navštívíme všechny naše blízké atrakce a zajímavosti, ale válka s plány zamíchala. Nevím, jak hodně je pravděpodobné, že tu krásu ještě někdy uvidíme. A pokud ano, v jakém bude stavu.

8 fotografií

Děti měly o zábavu postaráno, ale také doma, tedy bez dalekého putování. Celkem nedávno vzniklo u našeho domu na Ukrajině moderní hřiště. Moji synové nevynechali příležitost si tam zadovádět, sjíždět kopec nebo zkoušet prolézačky.

Tam, kde teď bydlíme v Ostravě, takové hřiště sice není, ale našli jsme podobné kousek vedle, a tak tam vodíme děti hrát si na pískoviště. Jednoho dne, když jsem projížděla tramvají zastávkou Krajský úřad, uviděla jsem zelené místo, které vypadalo jako park. Rozhodli jsme se, že se tam půjdeme s dětmi projít a podívat se, co tam je. A zjistili jsme, že park je velmi podobný těm našim.

Děti jezdily na koloběžkách a já se sestrou Marinou jsme se procházely. Když jsme všichni obešli celý park, objevili jsme dětské atrakce s moderními herními prvky, houpačkami, skluzavkami. Děti se k nim hned rozběhly. Teď je to naše oblíbené hřiště, moje děti si to pamatují a těší se na víkend, že tam zase půjdou.

Útěk před ruskými separatisty

Onehdy jsem se seznámila s úžasnou dívkou, jmenuje se také Anna. Stejně jako já utekla před válkou do Česka. Krátce mi řekla svůj příběh, podělím se o něj. Anna se svým manželem a dcerou žila ve městě Luhansk na východě Ukrajiny, odkud ale musela v roce 2014 kvůli ruským separatistům uprchnout.

Nechali tam všechno, co měli, a přestěhovali se do Charkova. Nyní, o osm let později, ruští vetřelci znovu vtrhli na území naší země a Anna musela opět všechno opustit a odejít... Tentokrát bez svého manžela. Ten je v armádě a brání Ukrajinu.

Jen si představte, co lidé prožívají, když jsou nuceni dvakrát opustit své domovy, svůj již zaběhnutý způsob života a utéct před válkou, aby bojovali o životy. Své a svých dětí.

Mezitím je moje země ve válce více než 100 dní. Někdo by se za těch 100 dní mohl zamilovat, někdo by mohl mít dítě, někdo by chodil s dětmi v parku a jezdil na kolotoči, někdo by mohl dostudovat vysokou školu a získat práci v malé firmě, nebo třeba ve velké, někdo chtěl otevřít kavárnu na nábřeží Dněpru, někdo snil o cestě k moři, někdo si chtěl pořídit psa, někdo dostal kolo a těšil se na jízdu po nových cyklostezkách.

Tisíce ukradených životů a miliony nesplněných snů

Nepotkali se, nezamilovali se, neporodili, nezačali, nezkoušeli. Válka vzala s sebou všechno, rozdrtila to na prášek. Tisíce ukradených životů a miliony nesplněných snů. Ruská federace pokračuje v ostřelování měst. Tento týden rakety opět přiletěly do mého rodného města Záporoží.

Rodiče nebyli zraněni, ale velmi se bojí, co bude dál. Nyní se v jejich těsné blízkosti válčí, mám o ně velké obavy, stejně jako o svého manžela... Ruské ozbrojené síly používají všechny možné zbraně, letadla, rakety, bomby, aby zničily mou zemi a nenechaly žádnou šanci na přežití.

Mnoho zemí je válkou unaveno a nabízí naší vládě kompromis tím, že rozdá část svého území, které je ničeno a znásilňováno ruskými vojáky. Svět z nějakého důvodu doufá, že to agresora zpacifikuje. Ale v historii bylo něco podobného a naši předkové si to pamatují: „Německo chce od Československa jen Sudety, žádné další nároky nemá.“ Každý ví, jak to skončilo...