Vypravuje se, že výstavu Barbory Blahutové navštívila paní učitelka, vytáhla notýsek a jeden obraz si do něj načrtla se slovy: „To musím naučit děti při výtvarce.“
Šlo o koláž s názvem Zrcadlení. Je na ní stromořadí odrážející se v kalné hladině. Autorce stačilo nalepit vedle sebe několik stromových lístků, zespoda proti nim zrcadlově umístit další a ty překrýt vrstvami průsvitného papíru. Přesněji řečeno, takhle si to zakreslila paní učitelka.
„Ale takhle jednoduché to není,“ připomíná Barbora Blahutová, která přijala pozvání k povídání v Masných krámech. Spolu s ní přišel i její životní partner, sochař František Svátek, aby jí pomáhal při zdravotním handicapu.
Barbora Blahutová(80 let) Narodila se 1. května 1941 v Mezimostí, které je nyní součástí Veselí nad Lužnicí. V letech 1955 až 1959 studovala pedagogickou školu v Litoměřicích, po čtyřech letech zaměstnání nastoupila na obor sochařství Akademie výtvarných umění v Praze u profesora Karla Hladíka, absolvovala v roce 1969. V letech 1967 a 1968 studovala také v Itálii. Se svým partnerem, sochařem Františkem Svátkem, odešla roku 1974 z Československa, v roce 1983 získali německé občanství. V Itálii vystudovala restaurátorství na Istituto Centrale del Restauro v Římě. Žila a pracovala v Itálii, poté v Německu, ve Švýcarsku a opět v Itálii. Přibližně v polovině 80. let si vytvořila specifický styl své volné tvorby. Do České republiky se vrátila nastálo v roce 2000, spolu s Františkem Svátkem žijí v jižních Čechách. Mají dvě dospělé dcery, Francescu a Alessandru. |
Výtvarnice ke své koláži vysvětluje: „Celou scenérii ohraničuje široký rám z tmavého dřeva. Vyjadřuje okolní prostor a zároveň směřuje oči diváka ke zvolenému záběru. Co se týká seřazení lístků s jejich tvary, to také není náhodné. Promyšlená je i barva pozadí, způsob překrývání a mnoho dalších věcí.“
Když se člověk podívá poučeně, zjistí, že vytvořit takový obraz je opravdu kumšt. Jak vlastně autorka sehnala lístky s drobnými tvarovými odlišnostmi, ale v identických dvojicích pro vytvoření odrazu na vodě?
„Musíte si jich umět v přírodě všimnout. Mám pocit, jako by na mě samy volaly a já jen řeknu: Tady jsem, už jdu. Budoucí obraz je v nich uložený a mým úkolem je vymyslet, jak ho rozvinout před diváky. Když je věc hotová, hned ji zabalím do papíru a fólie, abych ji už nemohla předělávat. Proto někdy ani nevím, který obraz je ve kterém balíčku. Čestné slovo, netušíme, co jsme vám přinesli ukázat.“
František Svátek rozbaluje obraz a paní Barbora překvapeně říká: „Jé, skály.“ Ano, skály v zasněžené krajině, ale při bližším pohledu divák zjišťuje, že obraz vše sděluje jen útržkem obíleného kartonu na sádrovém podkladu.
„Tuhle techniku jsem si pro sebe objevila ve Švýcarsku, když jsem zatápěla v kamnech. Moc to nehořelo, natrhala jsem karton, že ho přihodím, a najednou v něm vidím skály. Chtělo to ještě dotvořit, ale podstata horské krajiny už v tom byla. Asi se na věci umím takhle dívat proto, že jsem původním zaměřením sochařka,“ vysvětluje.
V 60. letech studovala v Itálii
Barbora Blahutová se narodila roku 1941 ve mlýně zvaném Krkavec ve Veselí nad Lužnicí. Její dědeček byl mlynář a tatínek truhlář. „Po válce jsme se s rodiči přestěhovali do Litoměřic. Na základní škole nás výtvarnou výchovu učil akademický sochař. Jednou si prohlížel moji figurku z hlíny a povídá: Ženská, z vás by se mohlo jednou něco vyklubat. Od té doby jsem o jeho slovech přemýšlela,“ vzpomíná.
Pak v Litoměřicích vystudovala pedagogickou školu, samozřejmě se zaměřením i na výtvarnou výchovu. Po maturitě se přestěhovala s rodiči do Českých Budějovic, dva roky učila na vesnických školách v okolí, načež si umínila, že se tou sochařkou stane. Cesta ke splnění snu vedla přes Prahu, kde sídlí Akademie výtvarných umění.
„Sehnala jsem si v Praze zaměstnání a po práci jsem soukromě chodila na lekce sochařství. Po dvou letech příprav mě přijali na akademii. Bylo to v roce 1963, kdy pomalu začalo politické uvolňování. V roce 1966 jsme se dozvěděli, že můžeme studovat i v takzvaných západních zemích. Zvolila jsem si Itálii, protože tehdejší italští sochaři byli hodně uznávaní, hlavně Giacomo Manzu a Marino Marini.“
Právě u Mariniho začala roku 1967 studovat ateliérové práce na Accademii di Brera v Miláně. Na výuku teorie jezdila do Prahy. Studentské idyle udělala konec invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Toho roku před Vánocemi se vrátila z Itálie, a přestože tam po Novém roce měla pokračovat ve studiu, už nedostala povolení.
Pražskou Akademii výtvarných umění absolvovala v devětašedesátém. Železná opona se zatáhla nad Československem a lidé kličkovali v politických tlacích.
„Společně s mým partnerem Františkem, kterého jsem poznala na akademii, jsme se v roce 1974 rozhodli k emigraci. Zvolili jsme si Itálii. Měla jsem k ní díky studiu osobní vztah,“ sděluje.
Realita ukázala, že pro oba bude výhodnější získat azyl v Německu, ale studovat v Itálii.
„Nepočítali jsme s tím, že se budeme živit volnou tvorbou, protože na umělce nikde nikdo nečeká. Získali jsme stipendium ke studiu v Centrálním institutu restaurátorství v Římě. Já vystudovala restaurování archeologických nálezů, František se věnoval antickým freskám a mozaikám. Během pobytu v zahraničí, který trval až do první dekády 21. století, jsme žili a pracovali v Itálii, v Německu, ve Švýcarsku a pak zase v Itálii,“ vyjmenovává.
Vlastní tvorbě se oba věnovali ve volném čase a postupně si každý vypracoval osobitý styl. Zatímco František se vyprofiloval jako tvůrce hydrokinetických soch, Barbora začala vkládat svou fantazii do menších děl z přírodních nebo odložených materiálů.
Hlavním poznávacím znamením jejích prací jsou úsporné výrazové prostředky pojaté tak, aby co nejúčinněji vyjádřily zamýšlené sdělení. Nejčastěji tvoří výtvarnou technikou koláže, která někdy přechází v trojrozměrnou asambláž.
Dobrá vůle překoná všechny překážky
„Po sametové revoluci jsme začali jezdit do Čech, konečně jsem se zase mohla vídat se svou maminkou. V roce 1996 jsme ve Vlastiboři koupili staré stavení a postupně ho opravili. František se v něm zabydlel v roce 1999, já se natrvalo vrátila o rok později, když naše dcery Francesca a Alessandra dostudovaly v Miláně.“
Dvacet šest let prožitých v zahraničí shrnuje do dvou vět: „Byl to hezký život. Když je dobrá vůle, překonají se všechny překážky.“
Největší překážka na ni paradoxně čekala po návratu do vlasti. Před čtrnácti lety jí lékaři diagnostikovali Parkinsonovu chorobu. Proto na setkání do Masných krámů přišla za asistence svého partnera Františka a proto právě on vybalil obraz z obalu. Ten motiv se skalami se jmenuje Krajina a je z roku 2019.
„Budu tvořit, dokud to půjde,“ říká výtvarnice klidně, ale pevně. „Prstům odchází cit, a tak si pomáhám třeba pinzetou nebo poprosím o pomoc Františka. Zrovna teď je období, kdy usychá jeden druh trávy a má strukturu dlouhých tenounkých čar, jako když se kreslí tužkou. Chystám se, že z této trávy budu skládat obraz figur.“
Výběr z celoživotní tvorby Barbory Blahutové lze zhlédnout do 10. října v Husitském muzeu v Táboře, kde vystavuje společně s Františkem Svátkem. V listopadu zahajuje samostatnou výstavu v pražské Galerii Millennium. Třeba už tam bude i kompozice z trávy.
