Na hájenku uprostřed moravské karpatské přírody přijíždějí se svými rodinami dospělé děti hajného Butory, který zemřel, aby se zúčastnily jeho pohřbu. Smutná událost je příležitostí, kdy se pražská a moravská část rodiny setkají a znovu k sobě hledají cestu.

5 fotografií

Zhruba ve stejné chvíli přichází do revíru zemřelého hajného vlčí smečka. Obě rodiny, lidská i vlčí, žijí vedle sebe. Ovšem pouze do okamžiku, než se jejich příběh osudově protne. To je v kostce děj prózy Zvlčení, kterou napsal zlínský spisovatel Antonín Bajaja. Po magickém příběhu dvou společenství, jež se v sobě navzájem zrcadlí, sáhlo zlínské Městské divadlo a inscenaci Zvlčení (Prolnutí) v premiéře nabídne ve Velkém sále v sobotu v 19 hodin.

„Těším se, jak mí románoví vlci ožijí. I ty nejsložitější scenérie jsou v divadle uskutečnitelné,“ je přesvědčen autor předlohy.

Soubor zlínského divadla jistě znáte. Měl jste o hereckém obsazení jasno, nebo jste to nechal na režisérovi Dodo Gombárovi?
Nechal jsem to na něm. Už léta zastávám názor, že každá kniha je doopravdy napsaná, až je přečtená, a že každý čtenář ji přečte po svém. Čtenář Dodo Gombár má právo zvolit si mezi herci a herečkami ty, kteří nejlíp odpovídají jeho představám. Naštěstí přečetl Zvlčení tak, že jeho a mé postavy se shodují.

Máte nějaký konkrétní příklad?
Už je to dávno, co jsem například Heleně Čermákové řekl, že by byla ideální Vlčicí – a on si ji vybral. Stejně je to s ostatními rolemi, a nejen s nimi. Bez obav jsem přijal i Dodovu dramatizaci a režii. Věděl jsem, že ve spolupráci s divadelním kolektivem dokáže přenést mou knížku do jevištního prostoru se stejnou hloubavostí, s jakou ji přečetl.

Napadlo vás někdy, že by se právě tento příběh mohl uvádět na jevišti? A souhlasil byste i s filmovým zpracováním?
Neznám autora, který by takové nabídce odolal. Dodo projevil zájem hned, když kniha vyšla. Brzy nato mi vzkázala Věra Chytilová, že uvažuje o zfilmování. Byl jsem na rozpacích – říkal jsem si, že film může nabídnout atraktivnější možnosti... No, paní režisérka mezitím zemřela. Ale Dodo naštěstí nepřestal o Zvlčení uvažovat. Teď, po měsíci příprav a náročných zkoušek, mě přesvědčil, že nezáleží na „atraktivních možnostech“, protože i nejsložitější příběhy a scenérie jsou uskutečnitelné v divadle – v tom živorodém propletenci mezi hledištěm a scénou.

Příběh je velmi specifický. Jak je ta scéna pojata a jak se podařilo převést vlky na jeviště?
Podařilo se to, velice se tomu divím. A pojetí scény? Předesílám, že brzy po knížce jsem napsal scénář dvanáctidílné rozhlasové úpravy, kterou odvysílal Český rozhlas. A mile mě překvapilo, že divadelní scéna je pojata ve třech důmyslně komunikujících rovinách: rozhlasové studio, interiér hájovny a exteriér lesa. Tento celek pak umožňuje dynamické skloubení jednotlivých obrazů ve všech časoprostorových proměnách. Musím zdůraznit, že polovina herců zpodobňuje vlky a díky choreografickému pojetí vlčího vyjadřování jde o unikátní čin.

Proč jste si pro paralelu lidského života vybral právě vlky?
Jsme ovládáni stejnými pudy a instinkty, proto jsme stejně „zlí“ i „dobří“, ale přesto jsou pro nás vlci krvelačnými bestiemi. Vzpomínám si, jak skupina lidí založila nedaleko Kardašovy Řečice prázdninový tábor pro rodiny včetně prarodičů, batolat, tet a strýců. Pro ně byli vlci příkladem rodinné soudržnosti. Bydleli v indiánských týpí. Celé dny měli co na práci, sportovali, toulali se lesy a besedovali. Iniciátor Aleš Tureček, student Masarykovy univerzity, vymyslel toto heslo: „Lidé často říkají – jsme na sebe jako vlci. Po přečtení knih Nedělejte poplach od Farleye Mowata a Zvlčení od Antonína Bajaji můžu jen říct: Škoda, že to tak není.“ Pozvali mě tam.

S jakým pocitem si myslíte, že budou diváci z představení odcházet?
Doufám, že Zvlčení nevypískají. Snad odejdou s pocitem, který jsem měl v prosinci 2012 v Městském divadle Zlín, když v režii Hany Mikoláškové skončil muzikál Řek Zorba od Josepha Steina s hudbou Johna Kandera. Mnoho let předtím jsem četl Kazantzakisovu románovou předlohu a taky viděl stejnojmenný film s hudbou Nikise Theodorakise, kde titulní roli vytvořil Anthony Quinn. V paměti se mi zlínské muzikálové provedení s oběma díly jaksi propojilo a obohatilo je o další dimenzi. Snad to způsobila divadelní atmosféra, snad i fakt, že některé příběhy různými způsoby podání dozrávají a sílí.