„Přilby na hlavy, baterky do ruky a dívat se, ať někam nespadnete!“ velí historik Jiří Hofman a vydáváme se na netradiční prohlídku.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii

Pevnostní město Terezín v sobě stále ukrývá nespočet tajemství. Má to prostý důvod – řada staveb byla a je běžným návštěvníkům po desetiletí nepřístupná, od svého vzniku v 18. století šlo o vojenské objekty.

Ano, desetitisíce lidí jezdí do několika muzeí a hlavně do Malé pevnosti, ovšem třeba obří vojenský špitál, kdysi honosná Wieserova vila nebo zapomenuté kino v císařské zbrojnici se roky tiše rozpadají, aniž by bylo dovoleno nahlédnout do jejich útrob.

Jen párkrát do roka se naskytne příležitost navštívit jinak zavřené a chátrající budovy. Netradiční prohlídka nese příznačný název Ztracená zákoutí Terezína. Pořádá ji Terezín – město změny, přihlásit se je nutné dlouho dopředu a počet účastníků je omezený. Když se to ale podaří, stojí to za to!

Scházíme se v podzemí na Retranchementu 5, což je poslední obranná linie pevnosti uzavírající část za Bastionem 5. Je nás přesně dvacet. Počet limitují bezpečnostní přilby, které si musíme nasadit. A že je to potřebné, shledávám záhy, když v temném sklepení zbrojnice přehlédnu jakousi kovovou trubku.

Pevnost je desetkrát větší než areál Pražského hradu

Při úvodním výkladu se dozvídáme, že pevnost se začala stavět v roce 1780. „Je desetkrát větší než areál Pražského hradu,“ připomíná Jiří Hofman, když čtyřhodinovou cestu zahajuje.

Úkolem terezínské pevnosti bylo uzavřít nebo dokonale kontrolovat dopravní trasy z Drážďan na Prahu. „Terezín stojí právě tak daleko od Labe, aby svými kanony dokázal kontrolovat veškerou lodní dopravu na řece. Pevnost nebylo možno postavit blíže labskému břehu, protože z nedalekých kopců by se tehdejšími děly dala výborně odstřelovat,“ pokračuje historik.

Vedle toho měl Terezín fungovat jako obrovská vojenská základna. „Veliká kasárna, rozlehlé proviantní sklady, zbrojnice, nemocnice, ty všechny měly sloužit nejen obráncům pevnosti, ale celé armádě, která operovala v severních Čechách a v Německu. Například pevnostní pekárny byly schopné denně upéct více než 60 tun chleba,“ podotýká.

Prvním objektem, který navštívíme, je vojenská nemocnice až neuvěřitelných rozměrů. „Rozlohu má kolem devíti tisíc metrů čtverečních ve dvou až třech patrech. Nemocnice pochází z 80. let 18. století a na tehdejší poměry to byl luxusní a supermoderní špitál, jaký bychom tenkrát nenašli ani v Praze,“ vypráví Hofman.

Prohlížíme si desítky zdevastovaných sálů a dlouhatánské chodby. Jako nemocnice budova fungovala až do 60. let 20. století, pak zde byl sklad léčiv a výstrojní sklad.

Tady zemřel atentátník

Zastavujeme se v malé nenápadné místnosti. „Právě tady zemřel bosenskosrbský politický aktivista Gavrilo Princip, který 28. června 1914 v Sarajevu spáchal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este,“ ukazuje historik.

„V době atentátu nebyl plnoletý, nebylo mu 21 let, takže nemohl dostat trest smrti. Po pobytech v řadě jiných věznic nakonec skončil v Malé pevnosti v Terezíně. Z vlhkých cel si vězni odnášeli velmi těžké zdravotní problémy a u atentátníka to nebylo jiné,“ vypráví Hofman.

„Princip dostal otevřenou tuberkulózu kostí, a proto byl převezen do nemocnice, kde se ho pokusili zachránit amputací ruky a nohy. Nepomohlo to a Princip v místech, kde stojíme, 28. dubna 1918 ve 23 letech zemřel,“ objasňuje historik.

Císařská zbrojnice byla symbolickou demonstrací síly

Pomalu přecházíme do zbrojnice. „Císařská vojenská zbrojnice byla jedním z nejhonosnějších objektů v Terezíně. Byla to vlastně demonstrace síly,“ upozorňuje Hofman.

„Původně zde v každém patře byl jen jeden jediný obrovský přes sto metrů dlouhý sál. Teprve armáda ve 20. století prostor rozdělila. V horním patře pak armáda vybudovala kino a tělocvičnu.“

Ve zbrojnici se skladovaly lafety, pušky a šavle. „Podle tabulek zde v 18. století měla být výbava pro 11 tisíc obránců Terezína. Nebyl zde však skladován střelný prach, ten musel za město. Terezín ho měl mít v zásobě 1,5 milionu kilogramů, což je množství, které by spolehlivě město rozmetalo,“ doplňuje průvodce.

Scházíme do podzemí a dostáváme vysvětlení o promyšlené koncepci vodního hospodářství pevnosti.

„Každý dům v Terezíně musel mít vlastní studnu. Všechno, co na město napršelo, se vsáklo do jílové ‚misky‘, ze které to pak bylo vyčerpáno studněmi,“ popisuje Hofman.

„Použitou vodu odvedla kanalizace do Ohře. Tím byla spodní voda neustále odváděna. Dnes jsou všichni napojeni na vodovod a spodní voda se hromadí v jílové vrstvě a Terezín odspoda velice vlhne,“ dodává historik. 

V prvním patře nás udiví rozpadající se kino, které je i s divadelním jevištěm násilně zabudováno do prostoru barokní zbrojnice.

Hned za ním je veliká tělocvična s imitací krbu. Všichni vnímáme, jak moc se sem oba prostory nehodí. Armáda však měla jiný názor…

Honosný palác si nechal postavit hlavní dodavatel cihel

Poslední část prohlídky nás zavede do Wieserova domu. „Je to spíše palác. Zámeček městského typu, který si nechal postavit Kašpar Wieser, což byl hlavní dodavatel cihel na stavbu terezínské pevnosti. Byl to poměrně výnosný obchod,“ říká Hofman. „Podoba paláce však během staletí prošla drastickou změnou.“

Hofman upozorňuje na dobře viditelné přestavby z roku 1956 i úpravy, které do barokního paláce přinesl reálný socialismus. „Až do 90. let 20. století dům sloužil armádě. Byla zde honosná rezidence pro vysoké důstojníky, kam obyčejní záložáci nesměli,“ upřesňuje historik.

Tady prohlídka končí, avšak opuštěných míst má Terezín ještě víc než dost.