vydáno: 01.07.2010, 01:00 | aktualizace: 01.07.2010 08:08 | zvětšit foto

Praha - Do dějin české literatury se Ota Pavel navždy zapsal půvabnými knihami ze života své rodiny - Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby. Jsou plné humoru i tragiky, smíchu i pláče, naděje i zklamání, víry i skepse. A hlubokého lidství, jež vyvěralo z utrpení jeho duševní choroby. Spisovatel, sportovní novinář a reportér by pozítří oslavil 80. narozeniny.

"Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího nepřijde," napsal v jednom z dopisů bratrovi Hugovi, s ním měl velice blízký vztah. Své povídky vnímal jako svérázné pomníčky na počest svých blízkých.

Tak už to chodí, jednou jsi nahoře, jednou zase dole. Ale když upadneš, musíš koukat, abys zas rychle vstal. Na nohy si musíš pomoct sám. Takhle to říkával svým žáčkům v hokejové Spartě, které trénoval coby kapitán prvního dorostu. A hokej hrál sám náramně.

Protože od chvíle kdy nacisté vyhnali oba jeho bratry a potom i tátu z buštěhradského rodinného azylu do Terezína (Ota se narodil 2. července 1930 v Praze v rodině židovského obchodního cestujícího Lea Poppera), zůstala mu jediná radost: hrál hokej a fotbal za S. K. Buštěhrad.

Hřiště a kamarádi mu dávali pocit rovnoprávnosti a lidské důstojnosti. Proto se po letech snažil popsat, co je skryto v lidské povaze a kde člověk bere sílu do dalšího boje. Sport vnímal jako součást života, kdy největší pohnutí vyvolává boj člověka samého se sebou.

Od třinácti let fáral v kladenských dolech, později prodával spony na punčochy a mucholapky. Po válce hrál v Praze fotbal a hokej, studoval obchodní školu.

Život mu změnilo setkání s Arnoštem Lustigem, který jej nenápadně vmísil do sportovní redakce Československého rozhlasu. Později též přispíval do časopisů Stadion a Československý voják.

Miloval řeku Berounku, k níž ho spolu s maminkou a bratry přivedl tatínek Leo ještě před válkou. Její půvaby nenapodobitelně vylíčil ve sbírce povídek Jak jsem potkal ryby.

I na svých nesčetných cestách do ciziny byl jakoby obrácen zpátky. Pečlivě z ušetřených diet vybíral dárky pro příbuzné a přátele a spoustu času trávil obstaráváním nejkrásnějších pohledů a známek.

Na jedné z cest ho v roce 1964 zasáhla duševní choroba: "Na olympiádě v Innsbrucku jsem se zbláznil. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp." Jenže to přišli němečtí fanoušci na hokej. Při fandění řvali jak pominutí a Ota, sedící kousek od nich, najednou uslyšel řvaní gestapáků a hrůzy války, které zasáhly jeho rodinu; jeho mysl onemocněla.

Pobyt v psychiatrické léčebně postihl jeho mysl, ale zbystřil mu smysly. Dokázal vidět hlouběji do nitra svého, svých blízkých i jiných lidí.

Mezi pobyty v nemocnici psal. Ke slavné fotbalové reportáži Dukla mezi mrakodrapy přidal Plnou bednu šampaňského, Pohár od Pánaboha, Syna celerového krále a Pohádku o Raškovi.

Léta se léčil. Období, kdy mohl pracovat a radovat se, krutě vyvažovaly dlouhé měsíce v nemocnici, kdy byl schopen jen vyčerpaně sedět na židli a toužit po svobodě.

V jasných chvílích psal, překotně, zarputile, celé noci trávil u stroje. Chtěl taky napsat román o cyklistice: "Cyklistika byla pro mě vůně. Vůně éteru, vůně kvetoucích stromů, kudy jsme projížděli, vůně svalů rytmicky pracujících."

Příběh o chlapci na kole se měl jmenovat Nevzdávej to Rudolfe: "Toužím po tom, jako horolezci, kteří chtějí vylézt na Nanga Parbat. V noci se mi o tom někdy zdává. Vidím šlapajícího cyklistu a velký stříbrný stín jeho kola..."

Chtěl toho napsat ještě hodně. O mamince Hermíně, o rodičích své ženy Věry, o buštěhradské dráze, o přívozu na Rybárně. Už to ale nestihl. Zemřel 31. března 1973.

Autor: ČTK
www.ctk.cz