„Svoje písničky zpívám lidem proto, aby je neopouštěl humor a měli možnost upřímně se zasmát. Když se člověk upřímně směje, je v ten okamžik skutečně šťastný. Trvá to sice jen pár vteřin, ale jedná se o krásný okamžik života, který má léčivou moc. Dokáže prodloužit život o mnoho dalších chvil.“

Takhle odpověděl bez rozmýšlení folkový písničkář Ivo Jahelka na otázku, jaký má vztah k humoru. Jeho slova by se mohla rovnou zařadit do nějaké příručky moudrých citátů. On ale má už více než čtyřicet let docela jiné ambice.

Ukázat, že na lidském konání, které bylo natolik nevydařené, až se dostalo k soudu, se dá leckdy najít i veselý moment. Ne proto, aby zlehčoval problémy jiných, nýbrž aby ukázal, že úplně všichni jsme lidé méně či více chybující. A máme v sobě víc ryzí člověčiny, než jsme si ochotni připustit. Jako třeba v písničce Balada in trabanti.

„Tahle písnička pochází z počátku 90. let, kdy ještě nebylo neobvyklé potkat na silnici vůz značky Trabant,“ vypravuje Ivo Jahelka. Většina jeho písňových textů se totiž dá odvyprávět jako zajímavé příběhy.

„V soudní síni se v souvislosti s tímhle autem projednával docela unikátní případ. Mladá žena obvinila mladého muže, že ji v trabantu zavezl do lesa a tam ji znásilnil. Ovšem mladík soudu tvrdil, že dívka všechno dělala dobrovolně, a dokonce si při tom pravou nohou troubila do rytmu na klakson. To znělo jako drzost. Mladíkův obhájce si přesto z vlastní iniciativy došel obhlédnout místo činu a narazil tam na hajného, který se rozčiloval, že nedávno si nějaký mladý pár přijel užívat trabantem až do lesa. Načež pohoršeně dodal: Kdyby při tom aspoň byli zticha, ale oni si k tomu ještě museli troubit! Na základě jeho svědectví pak soud mladíka osvobodil.“

Tím kauza skončila v soudních spisech. Brzy však začala žít novým životem, když ji Ivo Jahelka zpíval publiku. „Přišel mi dopis od milovníka trabantů, který si píseň vyslechl na koncertě. Napsal mi, že to s manželkou zkusili v trabantu udělat. Popsal detailně průběh celého aktu, aby tím doložil, že je zcela vyloučeno, aby žena v poloze vleže troubila pravou nohou. To je možné pouze v poloze zvané ona nahoře, ale jeho manželka při ní hned ulomila páčku klaksonu. Z rekonstrukce činu tedy vyplývá, že pohlavní akt v trabantu je možný, avšak musel se uskutečnit jinak, než ho mladík vylíčil u soudu.“

Ivo Jahelka je patrně jediný zpěvák na světě, který se může pochlubit tím, že jeho píseň někoho podnítila k podobnému bádání. Jenže on při slově zpěvák skromně krčí rameny. Dokonce i při označení skladatel. „Obojí je výsledkem mého neumětelství, které přišlo ve správný čas a lidem do té doby chybělo. Podle toho, že posluchači i dnes chodí na mé koncerty, usuzuji, že ho potřebují nadále, a proto skládám další písničky. Vůbec jsem neměl v plánu stát se interpretem písní inspirovaných soudními případy,“ říká.

Našel díru na písničkářském trhu

Ve svých životních plánech neměl jasno od 18. července 1954, kdy se narodil v Dačicích, až do roku 1978, než dokončil studia na Právnické fakultě v Praze. Předtím absolvoval dačické gymnázium, nicméně zvolil si ho jen proto, že bylo vzdálené od jeho bydliště jednu minutu chůze. A práva? Jejich studium neobsahovalo matematiku, což pro něj bylo přitažlivé. Ale ještě přitažlivější byl fakt, že se dostal do Prahy, kde mohl pravidelně chodit na vystoupení svých oblíbených folkových hudebníků.

„Obdivoval jsem duo Miroslav Paleček – Michael Janík. V té době už jsem měl solidně naposlouchané písničkáře ze sdružení Šafrán. Líbil se mi jejich světonázor i hudební pojetí a toužil jsem vytvořit také něco takového. Když jsem byl ve druháku nebo ve třeťáku na vysoké škole, sebral jsem odvahu, kytaru a několik svých textů. Navštívil jsem klub Rubín, kde propagátor mladé poezie Mirek Kovářík pořádal večery pro začínající básníky.“

Znalec poezie prolistoval Jahelkovy texty a odložil verše zahlcené filozofováním. Se zájmem si však přečetl dvě dílka, která jejich autor snad ani neměl v úmyslu zpívat.

„Napsal jsem je ve stylu veršovaných soudniček. V jedné jsem zpracoval kauzu znásilněné zvěrolékařky, která pak násilníky vykleštila. Tenhle případ se stal v první polovině 70. let a dost vzrušil veřejnost. Mnohem později ho použila Věra Chytilová ve filmu Pasti, pasti, pastičky. Podklad pro druhý text jsem také našel v tehdejších Černých kronikách – pojednával o krejčím, který zinscenoval vlastní oběšení, aby vyděsil manželku.“

Po obou skladbách se ozval spokojený potlesk. Ivo Jahelka napsal další v podobném duchu a časem pochopil, že našel díru na písničkovém trhu, kterou může zaplnit jenom on. Vtipný člověk, který rozumí právu a dokáže o zajímavých případech napsat rýmovaný zpěvný text. V roce 1978, když vystudoval právnickou fakultu, už měl v životě jasno.

„Rozhodl jsem se, že se budu věnovat advokacii a ve volných chvílích budu zpívat o tom, co člověka může přivést do soudní síně. Toho roku jsem přešel do Jindřichova Hradce, protože se tam uvolnilo místo, a už jsem se v Hradci zabydlel nastálo.“

A tak je tomu dodnes. Po práci vyjíždí na koncerty, vydal řadu samostatných titulů na hudebních nosičích, napsal přibližně 150 písní na motivy soudních případů mediálně známých i docela interních – v těch z důvodu diskrétnosti přejmenovává aktéry a mění prostředí. Publikum ví, co od něj chce, a on zase ví, jak očekávání uspokojit tak, aby si stále držel laťku, která mu například v roce 1985 vynesla titul osobnost Porty.

„Jen jediná změna se přihodila před pěti lety a jsem za ni velice rád,“ říká písničkář. „Spojil jsem se s mým folkovým idolem Miroslavem Palečkem. Pořádáme takzvané dvojkoncerty, kdy každý z nás hraje pro publikum samostatně půlku vystoupení. Výborně se doplňujeme a stali se z nás dobří přátelé.“

V současnosti u posluchačů boduje novou písničkou Něco o Čapím hnízdě. Její refrén klade otázku: Kdo skončí, až to skončí, v pruhovaným mundúru? Sám raději nepředjímá odpověď, ale nejspíš už promýšlí další rýmy na slova dotace, anonymní akcie a sorry jako.

„Uvidíme, co nového přinese kauza Čapí hnízdo v novém roce. Třeba pak napíšu pokračování,“ naznačuje Ivo Jahelka, že pramen inspirace pro jeho tvorbu hned tak nevyschne.