Film mám raději jako divák než jako herec, říká Milan Lasica

  13:08
Výroční cenu asociace českých filmových klubů převzal v rámci letošní Letní filmové školy herec, režisér a dramatik Milan Lasica. Stejné ocenění získala jeho manželka Magda Vášáryová před dvěma lety.

„Bylo by dobré, abychom se s tímto festivalem kontaktovali co nejvíc,“ prohlásil před novináři devětasedmdesátiletý Lasica.

Myslíte kontakt se slovenským filmovým festivalem Art film fest v Košicích, jehož jste prezidentem. Lze obě akce srovnat? Je pro vás Hradiště inspirující?
Určitě jsou tyto dva festivaly srovnatelné, o tom jsem přesvědčený. Jsem rád, že mne pozvali jako jednoho z hostů slovenského dne v Hradišti, přestože většina filmů, ve kterých jsem hrál, jsou české. Ale možná je to takový symbol propojení mezi českou a slovenskou kulturou, které v minulosti existovalo a existuje pořád. Také rád uvítám kohokoliv z této akce v Košicích a těším se, že na příštím ročníku festivalu budeme mít jeden den věnovaný Letní filmové škole

Během své herecké kariéry jste zavítal i do Zlína, kde vznikala spousta filmů pro děti. Jak na natáčení snímku Nekonečná – nevystupovat vzpomínáte?
Přestože se natáčení uskutečnilo před čtyřiceti lety, tak si na to vzpomínám. Byly to krásné týdny, krásné prázdniny ve Zlíně s režisérem Radimem Cvrčkem, který prosadil, že v tom můžeme s Juliem Satinským hrát, přestože jsme v té době hrát nemohli už několik let. Film nás dokonce oslovil jako spoluautory, takže jsme psali část dialogů. Bylo to velmi příjemné natáčení. Setkali jsme se tam s mladými herci, kteří tehdy ještě nevěděli, že z nich budou profesionálové, až vyrostou. Třeba slovenský herec Matěj Landl. A pak jsem považoval trochu za satisfakci, když film zvítězil v jedné z kategorií na Mezinárodním dětském filmovém festivalu ve Zlíně.

Jaké vás teď čeká natáčení? Měl jste se podílet na připravované pohádce Jana Budaře.
To už je pár let, co mne oslovil, ale už jsem na to zapomněl. Asi to vyšumělo. A pokud jde o mé filmování: Několik let se celkem úspěšně filmování vyhýbám. Nejen proto, že bych filmoval nerad, ale víceméně proto, že mi málokdo něco nabízí. Já totiž filmování nemám rád. Jako divák mám film rád, dokonce radši než divadlo. Ale jako herec mám zase radši divadlo. Baví mne kontakt s obecenstvem a celistvost představení, což ve filmu neexistuje. Ve filmu herec málokdy ví, o co jde, protože se filmuje na přeskáčku. Ví o tom jedině režisér a někdy ani ten ne.

Fotogalerie

Na jaké filmy se rád díváte? Vybral byste si na filmovce?
Byla byste velmi překvapená, jaké filmy se mi líbí. Mám rád třeba bondovky, jsem rád, když je vidím v televizi, a některé jsem viděl i dvakrát nebo třikrát. Opravdu moc rád mám filmy Woodyho Allena, jsou mi blízké svým humorem. A jestli mám nějakou touhu, tak ta nesplnitelná je, že by mi Allen nabídl roli ve svém filmu a já bych ji odmítl. A on by řekl, že žertoval.

Hrajete v nové autorské hře Klíště Boleslava Polívky, který v těchto dnech slaví 70 let. Je to poprvé, kdy jste se při tvorbě sešli?
Už jsme spolu hráli v Garderobiérovi a stále hrajeme v představení Mínus dva. Spolupráce s ním je pro mne velmi příjemná. On je sice především sólista, to je samozřejmé. Ale jako partner nic nepokazí, je velmi spolehlivý, nápaditý a i představení jsou často plná velmi zdařilé improvizace.

S kamennou tváří dokážete říct velmi vtipné věci. Jak to děláte?
Chápu komiku tak, že je třeba ji dělat s vážnou tváří. Nemám moc rád, když se při komických situacích používají takzvané komické prostředky. Že herec chce, aby vypadal směšně a jeho gesta byla úplně jiná než normálně. Mám i takovou satisfakci. Po letech známosti s Janem Werichem se mi nedávno dostala do ruky kniha jeho korespondence s Jiřím Voskovcem. Psal mu, jak nás viděl v televizním pořadu Miroslava Horníčka Hovory H. A psal: „Viděl jsem v televizi dva komiky, jména si samozřejmě nepamatuju, měli nádherný dialog s Horníčkem. Jsou jako my, berou všechno seriózně.“ To bylo po čtyřiceti letech od napsání tohoto dopisu pro mne nejkrásnější překvapení a nejhezčí odměna.

Lidé si vás nejčastěji spojují se zesnulým Juliem Satinským a s humorem. Těší vás to?
Celý život jsem se humoru věnoval a jsem spokojený, když mne lidé spojují se Satinským. Nedávno mi jeden bezdomovec u obchodu v Bratislavě říkal: „Včera jsem vás viděl v televizi. Vy jste Satinský, nebo ten, co umřel?“ Tak jsem pro jistotu řekl, že jsem Satinský.

Autor: