Vlak s bohatstvím se nenašel a zbyla jen pachuť mediálního humbuku. V Sovích horách na hranici s Polskem jsou však jiné poklady než bájný vlak.
„Hledači už to vzdali. Není co hledat, vlak tam nikdy nebyl, nechybí žádný obrněnec. Existuje několik map, které zachycují, kam dojely a kde dobojovaly všechny německé obrněné vlaky. I místo uložení je nesmyslné. Vlak by se odtamtud koncem války neprobil,“ říká badatel a kreativní a marketingový ředitel televizí Kinosvět a War TV Milan Zacha Kučera, který besedoval o „zlatém vlaku“ se čtenáři Městské knihovny v Teplicích nad Metují.
„Zlatý vlak“ měl údajně vézt cennosti z obklíčené Vratislavi (Breslau) okolo 5. května 1945, byť podle jednoho svědectví se odvážely na nákladních autech. Vratislav tehdy byla obklíčena už třetím měsícem a z původních 660 tisíc obyvatel tam zůstalo 190 tisíc.
Vlak prý měl odvézt do protektorátu věci z budovy místní policie, cennosti židovských obětí z Osvětimi, věci příslušníků SS i zlaté zásoby odevzdané obyvateli. Rusové po dobytí města v budově policie nic z toho nenašli. Spisovatel však připomíná, že zvěsti o vlaku nejvíce přicházely od Rusů.
Nestor místních badatelů, nyní již asi devadesátiletý Tadeusz Slowikowski, walbrzyšský horník, hledal ukrytý vlak už od 70. let opakovaně. Horník dokonce podepsal spolupráci s polskou obdobou StB, jen aby mohl pátrat. Podle badatele pak mohlo mít nad průzkumy kontrolu ministerstvo vnitra.
Novější průzkum si bývalý horník zkusil před šestnácti lety vedle železniční trati. Předložil plány, dráhy mu udělily souhlas, jenže při kopání začal ujíždět svah, takže průzkum skončil kvůli nedodržení bezpečnostních předpisů.
S notnou dávkou tajností se o vlaku znovu začalo mluvit 15. srpna 2015, když známý polský právník jménem hledačů ohlásil možný velký nález náměstkovi ministra kultury, který byl současně šéfpamátkářem. Ten pak prohlásil, že vlak na 99,9 procent existuje, a to na základě vábivých a později zpochybněných snímků, radarogramů.
Zasypaný tunel na 65. kilometru
Dva pátrači, majitel stavební firmy Piotr Koper a německý genealog Andreas Richter, odpadlí od větší skupiny, se nejdříve zmiňovali jen o vojenském vlaku. Údajně se nacházel v zasypaném tunelu umístěném podél trati Walbrzych-Vratislav na 65. kilometru nedaleko porcelánky a jejích výsypek.
Místo obsadila armáda a prohledala ho do metru hloubky. Poté vědci z Vysoké školy hutní a báňské prohlásili po průzkumu s georadary, že vlak neexistuje, pátrači však kontrovali, že jde hned o dva vlaky ve dvou tunelech.
Obyvatelé dokonce demonstrovali u 65. kilometru s lopatami a žádali vykopání vlaku. Úřady nakonec po několika měsících povolily kopat a sedmdesátičlenná skupina pátračů se pod dohledem archeoložky dostala do devítimetrové hloubky, avšak našla nanejvýš izolátory, střepy porcelánu či kolej.
„I georadary, s kterými snímkovali vědci, hlásily obloukovou poruchu, tedy že se tam nachází něco kulatého, nějaká klenba. Byla to však navážka a také třetihorní ledovec, který tam kdysi dovlekl jíly a uložil je do kulatého tvaru. Všichni si pak mysleli, že je to tunel,“ vysvětluje spisovatel, který „zlatému vlaku“ věnoval knihu Největší tajemství Třetí říše.
Štáby z celého světa dychtivě sledovaly průběh vykopávek, takže hlavním výsledkem byla velká reklama pro město, která táhla turisty do Walbrzychu i na nedaleký zámek Ksiaz, který má také podzemní chodby a tajemnou minulost.
Kam se podělo čtvrt milionu kubíků betonu
V okolí bývalého hornického města, které leží jen pár kilometrů za česko-polskou hranicí, je však co hledat. V podzemí se skrývají hmatatelné pozůstatky dosud neúplně probádaného nacistického komplexu Anlage Riese s podzemními chodbami a patrně továrnami.
Pozůstatky výstavby z doby války v Sovích horách
„Určitě v Sovích horách mohou být další továrny. Sami jsme v tamním komplexu Soboň vyhrabali dvaaosmdesátimetrovou štolu, jenže obec Gluszyca nám to nařídila zasypat. To byl jen začátek něčeho, štola byla kompletně vybavená, ale byla odstřelena z obou stran. Nic v ní přitom nebylo. Kolik takových prostor tam ještě může být?“ klade si otázku Zacha Kučera, který spolupracuje s třemi polskými skupinami hledačů.
Nadějné jsou podle něj nové dokumenty k Riese objevené v jednom z pražských archivů, které uvádějí, že se podzemní systém zakonzervoval a stroje se přesunuly na jiné stavby.
„Nahrává to naší teorii, že to posloužilo na ukrytí něčeho. Podle mého názoru je podzemních prostor daleko víc, než se dosud našlo. Říšského ministra hospodářství Alberta Speera pustili po dvaceti letech z vězení v berlínském Spandau a dožil v Londýně jako vážený architekt. Vypovídal i o ostatních a hlavně řekl, že se na Riese spotřebovalo 150 milionů říšských marek a mělo být použito čtvrt milionu kubíků betonu. Když se spočítá, co tam je, dostaneme jen třicet procent, ale oni to tam prostavěli, tak kde to je,“ táže se badatel.
Zmiňuje přitom osud Anthona Dalmuse, inženýra, který měl působit jako hlavní energetik Riese. Po válce nešel do odsunu a směl zůstat v Polsku kvůli své nepostradatelnosti pro hospodářství. Roku 1950 se stal hlavním energetikem lnářských závodů v Gluszyci.
V údajích o svém životě mlžil, vydával se za rakouského inženýra a v Polsku se oženil, později však žádal o odchod do Německa, kde měl původní rodinu a první manželku. V roce 1960 ho Poláci pustili. Když roku 1973 zemřel, první manželka ještě žila.
„Badatel Dariusz Garba se pokusil najít v městečku Wesel jeho hrob, ale neuspěl. Správa městské zeleně uvedla, že hrob neexistuje, ale evangelická farnost poskytla přesné datum pohřbu, jméno manželky i kněze. Co tady v okolí Walbrzychu Dalmus dělal? Proč tu zůstal? Poláci pro to mají speciální výraz ‚stražnici‘ - nechávali je tu schválně, aby hlídali, že je vše neporušené a v podzemí je všechno tak, jak má být,“ připomíná Zacha Kučera. V celé oblasti se odsunem vyměnili obyvatelé, z původních tam nezůstal nikdo.
Tak se pátralo po vlaku:
