Novinkou na Vltavě byl o prázdninách zdravotnický tým, který vedl záchranář vyškolený instruktory Českého červeného kříže. „Průměrně jsme ošetřili dva až tři vodáky denně a dalším zachraňovali lodě. Pomohli jsme stovkám vodáků,“ říká 36letý ekonom a tesař Martin Pöschl z Dubové na Českokrumlovsku.

Jaký máte vztah k Vltavě?
Žiju kilometr od Vltavy, vodákem jsem od mládí. Pro rekreační plavbu na kánoi je to ideální řeka. Když teče víc vody jako letos, dovede na jezech předvést svou sílu.

Letos jste měl místo pádla v ruce lékárničku. Jak náročné bylo projít záchranářským kurzem?
Z teorie tam nebylo nic nového, všechno už jsem znal z dřívějška. Velkou zkušeností bylo, že jsem opravdu ovazoval nasimulované krvácení nohy nebo zranění hlavy.

Připravili vás na všechny situace, co jste pak zažívali v praxi?
Připravili nás na nejhorší, simulovali bouračky a lidi tam leželi skoro mrtví. Na vodě to nebylo tak zlé. Nejhorší z kurzu byla plavecká část se záchranou tonoucího. Člověk opravdu musí do vody a vyzkoušet si, jak lidi tahat ke břehu. To mi dalo nejvíc zabrat, protože strávit hodinu ve vodě a pořád tam něco dělat, je nezvyk.

Kolik obvazů jste spotřebovali?
Spolu s pěti studentkami, které mi pomáhaly v rámci svých letních aktivit, jsme měli čtyři kompletní lékárničky a od Červeného kříže dvoukilovou krabici obvazů. A tu jsme za měsíc a půl, od začátku července do půlky srpna, spotřebovali.

Co jste ošetřovali nejčastěji?
Odřeniny, drobné řezné nebo tržné rány či stržené nehty a také odřené holeně. Takové úrazy utrpěli často vodáci, když se ve snaze zadržet loď postavili před ni. Jenže když se loď převrátí, je v ní třeba tři sta litrů vody a ještě vzduchová bublina. Je to prostě třistakilová překážka, která lidi před sebou přejede a převálcuje přes kameny. Docela často si vodáci vykloubí rameno, když se snaží chytit v proudu plovoucí loď.

Hrál v úrazech roli i alkohol?
Ano. Koordinace člověka opojeného alkoholem je horší, takže když je vezme proud, bere je přes kameny. A oni, jak se snaží zastavit, dají nohu mezi kameny a už se tlučou. Odsud jsou většinou ty potlučené, pořezané nohy. Anebo se nepustí lodě, i když je lepší se vykoupat. Mít vestu je základ, spousta vodáků ji nemá. Velká část lidí vestu má jen tak na sedačce pod sebou. Když se převrátí, vesta jim uplave. Oni se ji ještě snaží chytit, protože je zálohovaná. Místo aby vylezli z vody, tak se kvůli snaze zachránit nějaké drobné za vestu zbytečně potlučou.

A co děti, jsou vybaveny na vodu lépe?
Děti mají vesty takřka vždycky, často mají i helmu. Odráží se to i v tom, že za celé prázdniny jsme ošetřovali jen dvě tři malá zranění u dětí. Fakt je, že když se potluče tatínek, děti brečí taky. Ale jen proto, že jsou citlivé a je jim tatínka líto, samy většinou vyváznou bez úhony.

Jaké máte zkušenosti s cizinci?
Ti jsou nejhorší, hlavně Holanďani. Připadá mi, že berou plavbu jako pouťovou atrakci - že přijdou do lodi, zaplatí nějaké startovné a svezou se. Nemají vesty, helmy, vhodné oblečení ani boty a často je to dost semele. A pak se s nimi člověk ani nedomluví. Stalo se nám třeba, že jedna Holanďanka nám nedokázala říci, že má vykloubené rameno. Pak jsme se nějak dopracovali k tomu, co jí je, a zavolali záchranku. Taková zranění jsme přenechávali lékařům.

Kolikrát jste se dostali do kontaktu se záchranáři?
Záchranku jsme volali k velkým zraněním každý týden. Docela často k vykloubeným ramenům, někdy k velkým řezným ránám. Třeba jedna paní vystupovala z lodě před jezem v Herbertově, který byl letos nejnebezpečnější, a dávala nám znamení, že je v pořádku. A pak vystoupila z lodě do řeky, šlápla na sklo, udělala si velkou řeznou ránu přes nohu a musela ji odvézt sanitka.

Na jakém úseku Vltavy váš zdravotnický tým působil?
Od Vyššího Brodu většinou po Rožmberk, někdy až po Český Krumlov. I když se na první pohled může zdát, že pět zdravotnic je málo, byli jsme vodákům stále nablízku. Věděli jsme, kde je na vodě v určitém čase největší nápor. Po ránu jsou vodáci většinou u Vyššího Brodu a odpoledne už je tahle skupina před Rožmberkem. Takže jsme se jen přesouvali s vodáky.

Neutopil se vám nikdo?
Naštěstí ne. Když se člověk převrátí na lodi a letos bylo opravdu hodně vody, jsou vodáci schopni plavat i čtvrt kilometru po řece, než se dostanou na břeh. To je pořádná štreka, a když se takhle vykoupe na jezu v Herbertově paní okolo šedesátky a pomůžeme jí na břeh, uděkovala by se k smrti. A když po vylezení nahoru spatří zapíchané křížky, pomníčky utopených, vidíte, že to s ní docela zacvičí.