„Autorka výstavy Duňa Slavíková požádala o spolupráci své dvě přítelkyně, Lenku Sýkorovou a Christine Sekalovou. Expozici pojaly jako své individuální zamyšlení, které by mohlo diváka vést k hlubšímu pochopení vystavených děl,“ uvedla kurátorka Alena Potůčková.
Lounský rodák malíř Zdeněk Sýkora, jehož práce jsou v mnoha sbírkách moderního světového umění, patřil k průkopníkům využití počítače při přípravě výtvarného díla.
V umělé inteligenci viděl příležitost, jak nově prozkoumat vlastnosti základních výtvarných prostředků, jakými jsou barva a tvar. Na výstavě je zastoupen dvěma stěžejními díly reprezentujícími tento přístup.
Dílo Zbyňka Sekala v sobě odráží odkaz nelehkého života válkou a totalitou narušeného dvacátého století. V osmnácti letech prošel vězením v terezínské Malé pevnosti a tři roky byl v Mauthausenu.
Po okupaci 1968 emigroval do Německa a později se usadil ve Vídni, kde žil až do konce života.
„V cizí zemi introvertního umělce podpořila jeho citlivá partnerka Christine. V intimním výběru Sekalových děl se soustřeďuje jak na důležité biografické aspekty umělcovy osobnosti, tak i na dialog vzájemného vztahu,“ přibližuje další část výstavy Potůčková.
Okupace v srpnu 1968 se podepsala i na životě Otakara Slavíka. Jeden z nejvýznamnějších koloristů v českém výtvarném umění po mnoha perzekucích a podpisu Charty 77 nakonec také emigroval do Rakouska. V tvorbě byl pro něj primární proces malby, ne výsledek.
Často se proto vracel ke starším obrazům, které podroboval urputným a někdy i zničujícím zásahům. „Malíř, který vede nekompromisní zápas s obrazem, je stržen samotným procesem malby a vstupuje do ní se vší fyzickou naléhavostí,“ říká o něm Potůčková.
Výstava nazvaná Vdovy S / Sekal / Slavík / Sýkora začala ve čtvrtek vernisáží, kterou doprovodila Schubertova Sonáta a moll v podání klavíristy Jana Bartoše. K vidění bude do 11. února, otevřeno je denně mimo pondělí od 10 do 17 hodin.
