Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zažil jsem hodně tvrdý trénink a lekci angličtiny v jednom

  8:41
„Máš velkou hlavu?“ ptal se mě v týdnu mailem Američan Zach Harrod, kouč pražských Lions. Domlouval jsem s ním reportáž z tréninku amerického fotbalu. Potřeboval znát mé míry kvůli helmě a chráničům ramen. Američtí fotbalisté totiž většinou trénují „v plné zbroji“. I já jsem si chtěl vyzkoušet, jaké to je hrát hru tvrdých chlapů.

Na hřišti | foto: MAREK HÝŘ

Na hřišti fotbalového týmu ABC Braník jsem byl chvíli před osmou – zatímco já se soukal do výstroje, zbytek týmu koukal na video. Je totiž potřeba zanalyzovat soupeře. Zjistit, kde má silné a slabé stránky.

Jelikož má tým volnější týden, dnešní trénink bude bez chráničů ramen. Jen já je při rozcvičce mám. Byl jsem zvědavý, jak se v nich cvičí.

Rozcvička je klasika. Běháme a protahujeme se. Po chvíli slyším Rubena, tedy Mexičana, který vede rozcvičku, jak na někoho řve. Přes půl hřiště se ptá Miloše, proč má jako jediný celou výstroj. Po chvíli mi dochází, že křičí na mě. Pro dnešek mám totiž dres s číslem 51, který patří zraněnému Milošovi, a v helmě zkrátka není na dálku poznat, že Miloš nejsem.

Evidentně všichni trenéři nevědí, že jsem tu dnes navíc, a berou mě jako běžného hráče. Docela mi lichotí, že si mě někdo spletl s americkým fotbalistou. Se svými 69 kilogramy jsem totiž na tréninku stoprocentně nejlehčí.

Chvíli trvalo, než mi došlo, že se pokyn pro sundání výstroje týká mě, protože trenér na mě řval anglicky. Však skoro celý trénink je v angličtině. Hecování, pokyny, pochvaly i dotazy hráčů. „Není to povinnost, dost hráčů ne- umí anglicky vůbec, a přežívá. Navíc když spolu mluvíme anglicky, hráči se i jazyk učí,“ říká mi po tréninku Zach Harrod.

Zpět k tréninku. Po rozcvičce si sundávám ramena. Mají sice jen něco málo přes dvě kila, ale teplo je v nich pekelné. Jdeme se napít, ale hned jsme okřiknuti. „Po hřišti se nechodí, po hřišti se běhá!“ Pro pití si tedy běžíme.

Na tréninku jsou dvě party. Jedna má bílé dresy a druhá červené. Bílí jsou ofenzivní hráči, červení obránci. Já s červeným jsem tedy dnes obránce.

Jdeme si zkoušet různé herní situace. Cvik spočívá v tom, co nejrychleji přeskákat pár překážek, vyhnout se panákovi a pádit dál. Je fajn, když panákovi navíc uštědříte pár ran. Akce simuluje herní situaci, kdy se co nejrychleji musím dostat k útočícímu hráči a složit ho. „Jump, jump, jump and smash the guy,“ radí mi kouč. Šup, šup, šup a sejmu panáka. „Good job, Majloš,“ chválí mě trenér. To už máme půlku tréninku v nohách. Právě dopršelo. Mokrý jsem ale z jiného důvodu. Pod dvoukilovou helmou je hic.

Řada cviků začíná v typické poloze amerických fotbalistů. Člověk musí být na všech čtyřech a rychle vystartovat. Hlavu musíte mít nahoře, abyste věděli, co se před vámi děje. Tahle poloha mi nejde. „Musíš mít vyšpulený zadek jako Kim Kardashian,“ radí mi trenér. Stejně se trápím a špulení kazím. Ono vydržet s pokrčenýma nohama a čekat na povel je docela makačka.

Go! Startuji. Vrazím do trenéra. A snažím se chytit soupeře. Marně. Nevadí. Trenér si se mnou plácne. Spoluhráči mě poplácají po ramenou. Podporu týmu cítím celý trénink. Furt se povzbuzujeme, plácáme si. Jsme tým. Fajn pocit.

Po tréninku si sedneme na trávu a probíráme blížící se zápas. Realizační tým musí i vyřešit, kde se bude bydlet. Lions sice hrají nejvyšší soutěž v Česku, ale ubytování si kluci musí zaplatit sami.

Závěr tréninku pak patří mně. Trenér mi děkuje, že jsem tu byl a že jsem se nezranil. Dokonce jsem měl závěrečný pokřik. „Na tři Lions. Raz, dva, tři,“ vyzývám spoluhráče. „Lions!!!“ ozve se sborově kolem mě. Spoluhráči mi jdou podat ruku. Parádní zážitek. Parádní makačka. Parádní parta.

Autor: