„Vždy, když se loučíme, už vím, že se uvidíme i za rok,“ říká Krátošková.

Zkoušky v Měříně se vás netýkají a jezdíte až na poslední chvíli. Proč?
Zaprvé bych tam musela jet dřív, ale před Vánoci jsem s velbloudy vytížená a nemám volný den. Zadruhé velbloud už ví, co má dělat, s prostředím je seznámen.

Nicméně představení je každý rok trošku jiné a tvůrci dělají dost změn, někdy přestaví i scénu. V tom problém není?
Pro velblouda je to stejné v tom, že se na něj posadí král a jede před publikum. Jestli stojí velbloud deset metrů napravo, nebo nalevo, to je mu jedno. Je naučený tak, že jde za mnou, ať se děje cokoliv.

4 fotografie

Už se vám podařilo za ty roky udělat nějaké nedopatření?
Nevzpomínám si, že bychom se někde nějak ztrapnili... Větší obavy mám z cesty, přece jen to mám do Měřína asi sto kilometrů daleko.

Letos jste přijela jen se samcem Šajtanem. Proč jste nechala samici Gejšu doma?
Gejša zůstala doma ve stáji, protože je vysoce březí. Hodně si ji hýčkám a jsem na ni opatrná, je to prvotelka. A ještě jsem s sebou přivezla lamu.

Velbloudy představujete také na svém webu. U Šajtana mě zaujala zmínka, že vozí maximálně osoby do 80 kilogramů, jinak s ním ani nehnete...
To platilo dřív, když byl mladší. Teď vozí lidi do 120 kilo, pak už se trošku vzteká. Čím je starší, tím je vypracovanější a trpělivější a mohu na něj posadit těžšího jezdce. Jde spíš o toho člověka, aby velblouda „useděl“, když zvíře udělá delší krok nebo mu náhodou podklouzne noha. Šajtan je skvělý, dříč, my dva jsme parťáci, nebála bych se s ním jít kamkoliv. Není problém jít městem, můžu ho vzít všude, kam projdeme s hrby. Klidně bych ho vzala s sebou na nákup do obchodu. Neplaší se, neleká, tohle zvíře nejde přepočítat na peníze, zkrátka parťák.

Jak jste ho vůbec získala?
Přivezla jsme si ho jako dvouletého z chovu v Česku. Bál se, byl to neochočený divočák, jako mladej na sebe vůbec nenechal sáhnout. Pravidelnou prací a tréninkem se úplně otočil, je perfektní.

Kolik máte aktuálně velbloudů?
Dvanáct.

Je v Česku nějaký větší chovatel než vy?
Jen asi jeden nebo dva cirkusy, jinak nikdo. Narodila se mi nějaká mláďata, celkem už sedm. V chovu to není nikdy stoprocentně jisté, při porodu může dojít ke komplikacím. Ještě jsem nepřišla o žádnou samici, ale o mládě už ano. Podle zkušeností chovatelů dojde ke ztrátě prvního mláděte asi v padesáti procentech případů.

Kromě dopoledního a večerního představení v Měříně jezdíváte na živý betlém také do Osové Bítýšky. Stejný program jste zvolila i letos?
Ano, tam bývá úžasná rodinná atmosféra. Je to jiné a krásné. Malé akce mají hodně do sebe.

Vzhledem k tomu, že se hraje druhé představení v Měříně v půl deváté večer, domů se před půlnocí asi nedostanete. Jak vůbec s rodinou slavíte Vánoce?
Štědrý den jsme si letos udělali už devatenáctého, děti jsou pak u babičky a o nic zásadního určitě nepřijdou, i když maminka odjíždí pryč a pracuje. Až budou větší, budou jezdit se mnou.

Kolik akcí stíháte během Vánoc?
Těsně před Měřínem jsem byla v Litoměřicích, den předtím ve Veselí nad Lužnicí. Už o adventu jsem byla v Třebechovicích pod Orebem a v Pelhřimově, kde jsem přivážela v průvodu jednoho z králů k pódiu a pak vozila lidi. Také jezdívám do Strakonic.

Je pro vás měřínský betlém, na nějž se chodí dívat tisíce lidí, vrcholem roku?
Měřín je určitě jedna z nejkrásnějších akcí. Byla jsem zde už pošesté nebo posedmé, je to taková tradice. Štědrý den mezi báječnými lidmi. Ale každá část roku má něco jiného. K Vánocům patří živé betlémy, po Novém roce se s velbloudy stěhuji na Moravu kvůli třem králům, pak nastávají dětské dny a prázdniny… V září bývám na Znojemském vinobraní. Na hodně akcí jezdím pravidelně a vracím se tam.

Ještě mě zajímá, jak velbloudi snášejí zimu. Jsou lépe adaptování, když se narodí v našich klimatických podmínkách?
Dvouhrbý velbloud je přizpůsobený na zimu, pochází totiž ze střední Asie, kde bývají silné mrazy. Ve vytápěné stáji by se pěkně zapotil. Jednohrbí velbloudi mají lepší podestýlku a do stáje si zalézají.