Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nejvíc potrestali naše rodiče, vzpomíná politický vězeň ze Zámrsku

  8:14
Dnes do zámku v Zámrsku chodí lidé z celé republiky do archivu. V letech 1947 až 1960 tu však byl výchovný ústav, v němž končili nepodmíněně odsouzení mladí lidé, kterým ještě nebylo osmnáct. V letech 1949 až 1954 také ti, které komunistické soudy z celé země poslali za mříže za protistátní činnost.

Současná podoba areálu zámku v Zámrsku. | foto: Archiv SOA

Před sedmdesáti lety vzniklo v Zámrsku zařízení, kam mířili i studenti a mladíci odsouzení ve dvou litomyšlských monstrprocesech v říjnu 1950, známých pod názvy Stříteský a spol. a takzvaní „Jánošíci z Budislavi“, což byla odbojová skupina mladých lidí na venkově na Litomyšlsku.

Jedním z nejmladších odsouzených v procesu Stříteský a spol., kdy komunističtí soudci ve Smetanově domě v Litomyšli poslali za mříže osm mladistvých, byl dnes pětaosmdesátiletý Jiří Kopřiva z Litomyšle. Dostal dva roky nepodmíněně.

Na seznamu příchozích v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku dostal číslo 1009. Po mnoha letech viděl i dokumenty, kolik si za jeden den ve věznici vydělal a také kolik státu za „převýchovu“ dlužil.

„Za to, že mne zavřeli, hlídali a opatrovali, dlužím komunistickému režimu dodnes asi dvacet tisíc,“ říká bývalý vězeň.

Do Zámrsku Jiří Kopřiva zamířil spolu s dalšími odsouzenými z věznice v Chrudimi, ale už po dvou týdnech musel do krajské věznice v Hradci Králové. A to za narušování morálky ostatních vězňů.

On sám si ale tehdy z dvouletého kriminálu moc nedělal.

„Byli jsme kluci, měli jsme sice ideály, za které jsme seděli, ale téměř žádnou odpovědnost. Nejvíce potrestaní byli naši rodiče. Má maminka se asi za mne trochu i styděla. V malém městě se neřeší, že sedíte třeba za své názory. Prostě jste v kriminálu, a tím to hasne,“ říká Jiří Kopřiva.

Bachaři odcházeli kvůli převaze politických vězňů

Političtí mladiství vězni však podle něho drželi pospolu.

„Seděli jsme spolu u obědů a večeří. Velitelem ústavu byl poručík Alois Richter, kterého dodnes považuji za slušného člověka. Také někteří dozorci, většinou chlapi před důchodem, co sloužili ve věznicích dlouhá léta, byli k nám, politickým vězňům, shovívavější. Bylo prý mezi nimi i pár takových, kteří odešli ze Zámrsku právě proto, že tam začala být převaha politických vězňů. Asi si takovou službu u vězeňské stráže nepředstavovali,“ říká Jiří Kopřiva.

Fotogalerie

Jeho kamarád a spoluvězeň Miroslav Matějka podotýká, že velitel Alois Richter navrhl spoustu mladých politických vězňů krajskému prokurátorovi k podmíněnému propuštění třeba za dobré chování. Také na rozdíl od věznic pro dospělé na Borech či v Mírově nebo třeba v lágrech uranových dolů na Jáchymovsku nebo v Příbrami byl Zámrsk „fešácký“ kriminál.

„Bylo tam celkem slušné ubytování, i když na ložnicích bylo až pětatřicet lidí. Každý měl svou postel a noční stolek, měnilo se pravidelně prádlo. Když nám mámy poslaly svetr nebo ponožky, mohli jsme je nosit. Jednou za měsíc jsme mohli mít návštěvu nebo dostat dopis či balíček,“ říká Jiří Kopřiva a dodává, že do Zámrsku za ním jezdil na návštěvu bratr a otec.

Součástí ústavu byl statek, kde vězni pracovali na poli, v chlévech, v zahradách a dílnách, kde se lidé s delším trestem než tři roky mohli vyučit třeba truhlářem. Mladíci jezdili také do Mýta stavět silnice i Karosu, do Třebové dělat do cihelny.

Zdi ústavu mohli odsouzení opustit

Za dobré chování mohli i na vycházky. Ty byly organizované a jen na určitou dobu.

„Pamatuji si, že jsme byli i jednou na lyžích. Samozřejmě jsem znal v obci jedno děvče, tak jsme vzali lyže, a hurá za ním. Pozvala nás domů na buchtu, její táta vytáhl štamprlata a z povolených tří hodin vycházky bylo najednou víc. Samozřejmě byl průšvih, velitel vyhlásil pohotovost jako při útěku, my jsme se už vraceli zadem cestou kolem chlívů, které jsme říkali kolem hnojiště. Když jsme přicházeli, tak vidíme vyjíždět auto bachařů s velitelem. Já se ho drze zeptal, jestli se něco děje. On na to, že teď už se neděje nic, ale ráno v osm v kanceláři se bude dít. Samozřejmě následoval kázeňský trest. Ale i tak je znát, že ve věznici pro mladistvé byly možnosti, o kterých se dospělým vězňům ani nezdálo,“ upozorňuje Jiří Kopřiva.

Mnozí z politických vězňů s dlouhými tresty byli nakonec podmíněně propuštěni, nebo mohli domů při amnestii. Byli i takoví, kterým se zkrátil trest bez jakéhokoliv soudního rozhodnutí.

„Prostě si dotyčného zavolali do kanceláře, řekli mu, že zítra může jít domů, ať ráno odevzdá věci a přijde si pro papír, že může opustit věznici. Já jsem si ale odseděl celé dva roky a pár dnů po příchodu domů jsem rukoval na vojnu. Až do roku 1990 jsem neviděl svůj rozsudek. Pak se objevil záhadně mezi dokumenty v litomyšlském gymnáziu, jehož někteří žáci, včetně mě, figurovali v případu Stříteský a spol.,“ říká Jiří Kopřiva, který pochází z Chocně.

Ten, krátce po rekonstrukci monstrprocesu Stříteský a spol., kterou jako představení přivezli do Litomyšle loni na podzim studenti pražské právnické fakulty Karlovy univerzity, získal dvě rozměrné fotografie z věznice v Zámrsku, kde jsou tváře řady mladistvých odsouzených.

„Poslali mi to z Prahy, jestli někoho na snímku poznám. Ale je to sedmašedesát let, už si toho moc nepamatuji. A také kluci, s kterými jsem seděl a s nimiž se stále občas setkáváme třeba v Praze, si na nikoho z těch lidí nepamatují. Snímky byly asi pořízené dříve, než jsme tam v padesátém roce přišli,“ uvádí Jiří Kopřiva.

Orchestr jako nástroj převýchovy

Na jednom ze snímků je i orchestr ústavu v Zámrsku, složený z vězňů. Pozounovou sekci v něm vedl dnes pětaosmdesátiletý Miroslav Matějka z Květné u Poličky. Ovšem narodil se v Morašicích.

„V rodině kulaka. Měli jsme osmnáct hektarů polností, byli jsme takzvaní venkovští boháči. Tatínkův druhý bratránek byl starý legionář, který prošel celou legionářskou anabází až do Vladivostoku a od něj jsem kolikrát slyšel, co je bolševismus za režim. Takže nebylo divu, že jsem komunisty neměl rád už jako kluk,“ říká Miroslav Matějka.

Zajímavostí orchestru v Zámrsku bylo, že velmi mnoho jeho členů se naučilo hrát na různé hudební nástroje až v ústavu. Velitel Zámrsku Alois Richter se pak před nadřízenými chlubil, jak hudba převychovává zkaženou mládež.

„Jednou jsme hráli až v Praze na Pankráci představitelům Nejvyššího soudu jako důkaz, co chovanci díky převýchově dokážou. V Zámrsku fungoval i velký recitační soubor. Recitoval sice ty komunistické bláboly, ale to provedení a nasazení všech jeho členů bylo úžasné,“ říká Miroslav Matějka.

V době, kdy „páchal protistátní činnost“, mu bylo šestnáct a sedmnáct let.

„Odmítli jsme vítězný Únor třeba tím, že jsme se nezúčastnili tehdejší generální stávky, i když kantoři se přidali. Naše gymnázium začala sledovat státní policie. Když přišel na celoškolní shromáždění v rýsovně osmnáctiletý svazák v modré košili a začal říkat našemu řediteli „soudruhu“, dupali jsme a pískali na protest. I když náš ředitel byl tehdy velký přítel Zdeňka Nejedlého - říkali jsme mu Rudý dědek - a ředitel se s ním vždy v Litomyšli rád ukazoval,“ uvádí Miroslav Matějka.

V Zámrsku dělal písaře, ale také uklízečku v kanceláři. „Luxoval jsem, uklízel prach a vyřizoval běžnou agendu. Hledali mezi námi nejvíce vzdělaného chovance, jak nám říkali. Mne z litomyšlského gymnázia vyhodili kvůli vyšetřování v den maturity, takže školu jsem měl dodělanou, jen bez závěrečných zkoušek. Díky té práci jsem se dostal k soudním a vyšetřovacím spisům a dobře jsem věděl, kdo z nových přírůstků třeba práskal ve vyšetřovací vazbě. V ústavu jsme si pak na takového člověka dávali pozor a nepouštěli jsme ho do těch našich debat, co jsme vedli,“ usmívá se Miroslav Matějka.

Autor: