V zimě 1938 žili němečtí uprchlíci v zámku bez topení, byla z toho aféra

  5:01
Rok 1938 byl jedním z nejdramatičtějších v historii Československa. Ač se o tom mnoho svědectví nedochovalo, významnou roli v tomto období sehrála i Světlá nad Sázavou. Na zdejším zámku fungoval uprchlický tábor pro německé odpůrce Adolfa Hitlera, kteří po zabrání Sudet utekli z pohraničí.

Velkou většinu obyvatel českého pohraničí tvořili před druhou světovou válkou Němci, kteří se otevřeně hlásili k politice Adolfa Hitlera. Jenže vedle nich zůstávala malá část německých občanů, kteří si přisvojili demokratické ideály první republiky.

„Byla to velice ohrožená skupina obyvatel, která byla vystavena šikaně svých spoluobčanů, bojůvkám, byli ohrožováni na životě,“ vysvětluje historička havlíčkobrodského Muzea Vysočiny Alena Jindrová.

Právě ona si dala tu práci a po dnes už zapomenuté části historie zámku ve Světlé nad Sázavou pátrala.

Ohrožení němečtí obyvatelé z pohraničí v roce 1938 utíkali. Nejvíce se stahovali do Prahy a do Brna, kde ale brzy nestačily kapacity a politikům zde jejich přítomnost nebyla po vůli. Po celé republice tak pro ně bylo zřízeno několik táborů mimo velká města, kde by nebyli tolik na očích. Jeden z těch největších vznikl právě ve Světlé na Sázavou.

„Světlá měla velice výhodné postavení. Byla blízko Prahy, ale nebyla v centrálním regionu. Ležela na železnici a zároveň mimo takzvaný jihlavský ostrov osídlený německou menšinou,“ říká Jindrová.

Po odjezdu prvního transportu ve Světlé zbylo přes 80 zavazadel

Pro uprchlíky byly zprvu vyčleněny prostory v měšťanské i obecné škole, v Lidovém domě a na zámku. V polovině září 1938 takto přišlo více než tisíc lidí. „Mnozí přicházeli zcela bez prostředků, jen s tím, co měli na sobě,“ vypráví historička.

Fotogalerie

Ve Světlé se však zdrželi jen pár dní. Zorganizovány pro ně byly další transporty do zahraničí. Nejčastěji do Anglie, skandinávských zemí a Kanady. „Po odjezdu prvního transportu ve Světlé zbylo přes osmdesát zavazadel, ke kterým se nikdo nepřihlásil,“ zmínila Jindrová.

Po obsazení pohraničí 29. září se nápor německých uprchlíků ještě zvětšil. Svůj zámek, který používal jako letní sídlo, jim dal k dispozici jeho tehdejší majitel Richard Morawetz.

„V kterých částech jim zřídil útočiště, dodnes přesně nevíme. Pravděpodobně byla uprchlíkům věnována celá renesanční a empírová část zámku,“ domnívá se současná majitelka zámku Helena Degerme.

„V neobydlené části zámku jsme ubytovali asi dvě stovky německých socialistů, kteří uprchli před německou okupací postoupených území, a předpokládalo se, že by se nakonec mohli usídlit v Kanadě a pracovat v zemědělství,“ vzpomínal ve svých pamětech Herbert Morawetz, syn Richarda Morawetze.

Ze zimy na zámku bez topení se stala mezinárodní aféra

Anabázi těchto německých obyvatel zajišťoval především Wenzel Jaksch. Byl to významný prvorepublikový politik, který se později podílel i na řízení československé exilové politiky.

„Několikrát Světlou navštívil, aby zkontroloval, jakým způsobem zde uprchlíci bydlí a aby organizoval jejich transporty do zahraničí,“ podotkla Alena Jindrová.

Původně se počítalo s tím, že se i další uprchlíci ve Světlé zdrží také jen velmi krátce a během pár dní vycestují do zahraničí. Jenže to se tentokrát nestalo. Téměř tři stovky uprchlíků na zámku musely přečkat zimu. Na to však prostory vůbec nebyly připraveny.

Mobilizace a Mnichov 1938

V místnostech, kam byli uprchlíci umístěni, nebylo topení. Kamna nemohla být instalována, protože velké sály neměly komíny. Naftová a petrolejová kamna se rovněž pro zámecké sály ukázala jako nevhodná. Vytápění tak uprchlíci neměli ještě před koncem roku 1938. V přízemí zámku byla zřízena pouze ohřívárna. Problémem bylo sehnat topivo, protože uhelné pánve zabral wehrmacht.

„Dokonce z toho vznikla taková trošku mezinárodní aféra. Byli zde na kontrole lidé z Červeného kříže a z anglických humanitárních organizací. A to, že jsou zde uprchlíci v zimě bez dostatečného topení a ošacení, se probíralo v britském tisku,“ poznamenala Jindrová. Až poté, v lednu 1939 bylo na zámku zavedeno ústřední topení.

Obchodníci si mnuli ruce, na uprchlících významně vydělávali

Všechny potřeby uprchlíků se postupně podařilo plnit. Snadné to bylo s jídlem. Na zřízení uprchlického tábora příjemně vydělávali světelští obchodníci. U nich se nakupovalo pro táborovou kuchyni, náklady proplácel stát.

„Jen v první polovině prosince prodalo 34 obchodníků ze Světlé a okolí uprchlíkům zboží v hodnotě 14 389 tehdejších československých korun,“ našla v pramenech historička. Průměrná denní částka za stravování pro jednu osobu činila asi pět korun.

Aby se zamezilo vzniku stresových situací, musely úřady pro uprchlíky vymyslet náplň času. Do zámku tedy přivezly knihy, pořádaly se kurzy angličtiny, ženy se zabývaly šitím a pletením. Uprchlíci si sami prali, spravovali oděvy i se starali o údržbu zámku.

Poslední transport zachránil duchapřítomný anglický průvodce

Ministerstvo sociální péče navíc doporučovalo zřídit pro uprchlíky klasická zaměstnání. Sestaveny tak byly pracovní roty. Muži se věnovali opravě silnic z Humpolce přes Světlou na Habry a v okolí Přibyslavi. Za to dostávali denní odměnu od 1,90 do 2,90 koruny.

Po zimě se opět rozjely transporty uprchlíků. Jejich počet ve Světlé se během března postupně snižoval. Poslední vlak opustil nádraží 14. března 1939, odjelo jím zbývajících 142 lidí. V Praze se pak připojili k poslednímu transportu z Československa.

„V noci na 15. března opustil poslední zvláštní vlak se 400 Hitlerovými protivníky Prahu a podařilo se mu bez překážek projet obsazenou Moravskou Ostravou do Polska, neboť anglický průvodce byl duchapřítomný a své chráněnce označil za transport Židů,“ popsal ve své knize Cesta z Evropy do Postupimi Wenzel Jaksch.

Mezi uprchlíky byl starosta Duchcova i pozdější hrdina

Mezi uprchlíky na světelském zámku byl i někdejší starosta Duchcova Karl Schlein. I on jako odpůrce Hitlera musel ze svého domova uprchnout. Ve Světlé pobyl několik dní a díky svým zkušenostem a postavení sloužil jako spojka mezi uprchlíky a světelskými úřady.
Otto Pichl byl jedním z mála uprchlíků, kteří se do Československa ještě během války vrátili. Jako člen odbojové skupiny podnikl v severních Čechách výsadek. Byl však dopaden a těsně před zatčením spáchal sebevraždu.

Světelský zámek se mezi roky 1938 a 1939 stal útočištěm rozličných osob. Svedl dohromady řemeslníky, obchodníky, dělníky i výše postavené měšťany.

Mezi nejaktivnější ve své původní domovině patřil Karl Schlein. Byl dlouholetým starostou Duchcova na Teplicku. V táboře ve Světlé se díky svým zkušenostem ujal role zprostředkovatele mezi uprchlíky a světelskými úřady.

Při poslední volbě starosty Duchcova v červnu 1938 bylo Schleinovi vyčítáno, že neumí pořádně česky. Sociální demokrat uspěl, když ho paradoxně podpořily české strany. Proti byli němečtí zastánci Hitlera, před kterými nakonec musel utéct. Ve Světlé se zdržel jen krátce a usadil se ve švédském Jönköpingu, kde v roce 1966 zemřel.

Další zajímavou postavou uprchlického tábora byl Otto Pichl. Ten přišel rovněž ze severočeského Duchcova. Původně pro své pronásledované krajany organizoval pomoc v pohraničí, pak ale i on sám musel uprchnout.

Ve Světlé byl zařazen do pracovní roty a pracoval na opravě silnice poblíž Dolního Města. Uprchlický tábor opouštěl mezi posledními 14. března 1939. Podařilo se mu pak dostat přes Dánsko a Švédsko do Anglie, kde se zapojil do odbojové organizace.

Pichl byl jedním z velmi mála lidí, kteří se po odjezdu ze světelského tábora do Československa vrátili. Stalo se tak v roce 1944 a ten příběh nemá šťastný konec.

Společně s Ernstem Hoffmannem a Albertem Exlerem byl v květnu toho roku z letiště v italském Bari vyslán nad severní Čechy, kde provedli výsadek. Odbojová skupina byla ale velice rychle rozbita. Otto Pichl před zatčením raději spáchal sebevraždu.

„Klid mu ale nebyl dopřán ani po smrti. Nacisté mu oddělili hlavu od trupu, uložili ji do nádoby s lihem a s tou pak konfrontovali příbuzné při výsleších. Přesné místo jeho pohřbení není známo,“ napsal v roce 2004 pro Duchcovské noviny Jaroslav Drbohlav.