Jak se na teploty, které jsou pro Středoevropana zvlášť těžké, připravujete?

Možná vás překvapím, ale nijak. Nakonec jsem se rozhodla neměnit svůj tréninkový režim a z alpského Livigna, kde více než měsíc trénuju, přelétnu rovnou do Dauhá. Pravdou je, že na vedro by bylo dobré si zvyknout, ale vzhledem k tomu, že ještě nemám příliš zkušeností s načasováním příjezdu z výšky, opakuji režim z Keni, kde jsem byla na kempu na jaře a v podstatě jsem okopírovala tréninkový plán Jirky Homoláče (nejlepší český vytrvalecký běžec – pozn. redakce) a vsadila vše na jednu kartu. Tedy do poslední chvíle být ve výšce a nejpozději čtvrtý den běžet závod.

Přibližte mi váš běžný den v Livignu...

Zvykla jsem si to ráno nehrotit, obvykle vstávám mezi sedmou a osmou, dám si snídani a pak ještě minimálně hodinu trávím, než vyrazím na první fázi. Pak se jdu většinou rovnou vyplavat a kolem páté a šesté si jdu dát druhou krátkou fázi. Přitom čtyřikrát až pětkrát týdně chodím regenerovat do bazénu nebo si lehce zaposilovat do posilovny a důkladně se protáhnout. Znám se a vím, že na pokoji bych si na to málokdy vzpomněla.

S laxním přístupem k regeneraci to asi trochu přeháníte, vždy jste kromě jiného vystudovala Vyšší odbornou školu zdravotnickou...

Ano, a dokonce jezdila rok a půl na záchranné službě. Byla to pro mne velká zkušenost, možná ta největší v životě. Bavilo mě to, ale z určitých, rodinných, důvodů bylo vhodnější zůstat u denního studia na Fakultě tělesné výchovy a sportu, kam jsem nastoupila. Nějak jsem si ale při škole vydělávat musela a nejjednodušší způsob byl za barem. Po dvou letech jsem ale věděla, že toto ne, že je to skutečně jen prozatím.

Pro co jste se nadchla?

Chvilku jsem ještě dělala vrchní sestru a čekala, než si na škole dodělám kurz osobního trenéra. Tehdy se shodou okolností uvolnilo místo v Parkhotelu Benice a do toho mi kamarádka řekla o polovičním úvazku jako au-pairka. To do sebe skvěle zapadalo, protože dopoledne jsem byla ve fitku a „získávala“ klienty a odpoledne jsem byla se dvěma kluky. Od té doby jsme ve spojení, podporují mě, dokonce přijedou do Dauhá fandit – neuvěřitelně se na ně těším.

A jsme zase u běhání. Povězte mi, jakým zázrakem se ze záchranářky, barmanky, trenérky a au-pairky stane reprezentantka?

První záblesk přišel před pěti lety, to mi bylo sedmadvacet. S přítelem Filipem jsme se přihlásili na závod We run Prague, kde jsem se svým ne/tréninkem doběhla třetí. To pro mě bylo opravdové prozření. Přítel mi navrhl: ,A co takhle zkusit půlmaraton?‘ Myslela jsem si, že se zbláznil, vždyť já běhala maximálně 12 km. Ale mám ráda výzvy, takže jsem přikývla, závod běžela a hned první půlmaratonský pokus jsem vyhrála.

Jak vám stoupala výkonnost?

Bohužel se vše zastavilo, asi na dva roky mě zbrzdily zdravotní problémy. Na druhou stranu jsem měla dost času o sobě přemýšlet, a když jsem se před necelými třemi roky dala zdravotně do kupy, začala jsem testovat různé druhy závodů. Postupně, krůček po krůčku jsem se zlepšovala, až jsem se dostala na hranu svých možností. No a letos v dubnu jsem zaběhla na maratonské trati v nizozemském Rotterdamu čas 2 hodiny 36 minut 52 sekund. Právě tím jsem se kvalifikovala do arabského Dauhá.

Autor: David Halatka, deník METRO