Záchranáře a dalších čtrnáct lidí, kteří nezištně poskytli pomoc druhým, ocenil v uplynulých dnech primátor Plzně. Dvaatřicetiletý Zdeněk Urbánek, který pracuje pro krajskou záchranku, přiznal, že za dva a půl roku, kdy službu vykonává, to byl nejtragičtější a nejsmutnější příběh, při kterém zasahoval. Matce, jejíž dva syny srazilo v centru Plzně auto a následně zemřeli, podal pomocnou ruku společně s policejní psycholožkou.

Zdeněk Urbánek ročně zasahuje u zhruba šesti případů. V tomto jediném - po ukončení intervence - sám vyhledal pomoc psychologa. „Bylo to totiž tak smutné, že jsem potřeboval sám pomoci,“ podotkl záchranář.

Potřeboval si o situaci s někým promluvit. „Člověk si může hrát na hrdinu, ale vůči sobě mi přišlo odpovědnější promluvit si o tom s odborníkem,“ uvedl Zdeněk Urbánek, který je jedním ze sedmi lidí v kraji určených pro takzvanou první psychickou pomoc. Není to vystudovaný psycholog, ale je to záchranář a pomocník v psychické krizi v jedné osobě.

Pomáhá třeba i lidem, kteří tragickou dopravní nehodu způsobí a nedokážou se s tím vyrovnat. Zdeněk Urbánek poopravil obecnou představu, že v podobných chvílích se lidé nadopují sedativy.

„Záleží samozřejmě na konkrétní situaci, ale obecně se dá říci, že léky pouze odsouvají na jindy to, co člověk musí prožít. Zkrátka lék situaci nevyřeší. Lepší je s emocemi pracovat hned a neodsouvat vše s pomocí medikamentů. Ty člověka na chvíli emocionálně oploští - nebo - jak se říká, otupí, ale když účinek léků odezní, přijde to, co v člověku bylo předtím. Navíc intenzita emocí se nezmění,“ vysvětlil Zdeněk Urbánek.

Při intervencích je podle něj nejdůležitější vzbudit v nešťastném člověku důvěru. „Neobratnou větou můžeme totiž všechno pokazit a postižený se může uzavřít do sebe, anebo agresi nasměrovat vůči nám,“ podotkl Urbánek.

Fráze, že bude vše dobré, je zakázaná

Zakázanou frází podle něj je třeba ta, že vše bude dobré. „Důležité je vcítit se do druhého, který vnímá pomaleji. Proto musím na rozdíl od záchranářské práce, kdy je třeba co nejrychlejších reakcí, postupovat co nejpomaleji,“ popsal Zdeněk Urbánek.

K navázání důvěry pomůže podání deky či čaje nebo pomoc při zařizování některých věcí. Podobný postup, který použil v případě matky dvou zemřelých dětí, podle něj zabral nejvíce. Protože dříve Zdeněk Urbánek pracoval na jednotce intenzivní péče v nemocnici, využil svých kontaktů ve prospěch matky. O případu více mluvit nemůže, protože je vázán mlčenlivostí.

Obecně se podle něj lidé dělí na ty, kteří po tragické události v návalu emocí hodně křičí, pořád mluví či chodí sem a tam, případně mají tendenci rozbíjet věci.

Každý reaguje jinak - pláčem, agresí, uzavřením se do sebe

Druzí jen sedí, kolébají se nebo k sobě beze slova tisknou zemřelé, se kterými mnohdy prožili celý život. Vůbec nekomunikují se světem a trvá velmi dlouho, než k nim druzí najdou cestu.

„Smutku je v nich totiž tolik, že uzavření do sebe je obranný mechanismus, aby to psychika dokázala vstřebat. Stává se ale, že i oni přejdou do stavu agrese nebo nekončícího pláče,“ popsal záchranář, kterého v těžkých situacích zachraňuje manželka. Jindy Urbánek zvolí například vycházku do lesa se psem nebo výjezd na čundr společně s kamarády.

Pomoc mu přináší i studium buddhismu. „Blízká je mi dalajlámova laskavost, bez jeho příkladu bych v některých situacích nedokázal nalézt spravedlnost a pokračovat ve své práci,“ řekl záchranář.