Podle vedoucího studie Ondřeje Mikeše z Centra pro výzkum toxických látek sice koncentrace polétavých látek v ovzduší zjišťují i monitorovací stanice ve městě, které jsou velice přesné, ale mají svoje nevýhody.

V čem?
Stojí na místě a reprezentují tak pouze určitou část svého okolí. Zbytek se modeluje. Člověk se během dne pohybuje a něco dělá, takže jeho prostředí se mění a mění se i to, jak dýchá. Náš přístup k tomu, čemu je člověk vystavený, je bližší jednotlivci. Klasické stanice sice nahradit nemůže, ale ukáže nám jiný pohled.

Čím jste lidi vybavili?
Dali jsme jim malou krabičku s GPS a prachovým senzorem, kterou vyvinuli kolegové z projektu na Aristotelově univerzitě v Soluni. Přístroj zaznamenává minutová data polétavých částic, od největších, které vykašlete, přes menší, které se dostávají hlouběji do plic, až po ty nejmenší, které mohou proniknout až do krve. Zdrojem může být třeba domácí vaření nebo zbytky srsti vašeho mazlíčka, ale i zvětrávání půdy nebo spalovací procesy. Ty mohou být například nosiči nebezpečných látek. Z analýzy množství vdechnutého prachu se pak dají vypočítat určitá rizika.

A to tu krabičku nosili pořád u sebe?
Ano. Tyto personální vzorkovače mají SIM kartu, přes kterou posílaly data do zabezpečeného portálu. Krabička měla klipsu, kterou se dala připnout k oděvu nebo na batoh. Anebo ho některé ženy nosily například v pootevřené kabelce. Další monitorovací zařízení dostali i domů. Napojili jsme ho na wi-fi a umístili v nejfrekventovanější místnosti, třeba v obýváku.

A co to měřilo?
Devět různých hodnot – tlak, teplotu, vlhkost, prachové částice, ozon, oxidy dusíku, těkavé organické látky a oxid uhličitý a uhelnatý. Po skončení měření jsme data poslali účastníkům a ti se dozvěděli, jaké mají ovzduší v bytě, jak se měnilo při různých činnostech. Když vařili, větrali, uklízeli, topili v krbu nebo když si děti hrály. To celé po dobu jednoho týdne.

U někoho z účastníků výzkumu jsem viděla silikonový náramek, podobný jako lidé dostanou třeba na festivalu. To byla taky součást výzkumu?
Ano. Na silikonu se můžou zachytit některé organické látky z prostředí. Máme je zatím v mrazáku a ještě nějakou dobu potrvá, než je budeme moci vyhodnotit. Vedle toho nosili účastníci studie vodotěsné hodinky Garmin. Ty v sobě měly indikátor pohybu a sledovaly srdeční tep. Lidé se dozvěděli, kolik denně ušli kroků a kolik vystoupali pater nebo kdy byli ve stresu. A když si je vzali na noc, mohli zjistit kvalitu spánku. V neposlední řadě lidé vyplňovali tři dotazníky – jeden osobní na zdraví, práci a životní styl, další dohromady za domácnost. A pak tu byl časový dotazník, který vyplňovali po hodině a díky tomu budeme moci zpětně identifikovat potenciální činnosti, které vedly k zvýšené prašnosti v jejich okolí.

Kolik lidí jste zapojili a podle čeho jste je vybírali?
V Brně to bylo celkem 150 účastníků. Měli jsme tam seniory, maminky s dětmi, sportovce, lidi z kanceláře. Oslovovali jsme je přes různé kanály, a to už rok před začátkem studie. Většinou to ale byli lidé, které tyto věci zajímají. Za úplně stejných podmínek probíhaly studie v sedmi partnerských městech – Brno je z těch menších spolu s Lublaní a Basilejí. Další města jsou Madrid, Atény, Milán a Soluň. I když vyhodnocování ještě potrvá, po běžném prohlédnutí dat v Brně jsme zjistili některé zajímavé věci.

Co třeba?
Jak moc ovlivňujeme to, co dýcháme. Z předběžných grafů se dalo například pozorovat, jak hodnoty polétavého prachu letěly nahoru, když například děti začaly skákat po gauči. Z oxidů dusíku v domácnosti, kde měli krb, se dalo vyčíst, kdy otevřeli dvířka, zatopili a zase je zavřeli. A chvíli potom, co zatápěli, se výrazně zvedly prachové částice. Z těchto hodnot bylo patrné, že krb, používaný na topení, by neměl být v obývací místnosti. Některé výsledky byly pozoruhodné – například co s domácností dělají spreje.

Můžete být konkrétnější?
Šlo o dvoučlennou domácnost na sídlišti. Téměř každý den jsme tam z domácího vzorkovače viděli výrazný dvojitý výkyv vzniku malých prachových částic – v pět hodin a v osm ráno. Pak nám řekli, že první vstává muž a vždy používá ve velkém množství deodorant, což přístroj okamžitě zaznamenal. Poté odešel a hodnoty pozvolna klesaly až do osmé hodiny, kdy vstávala žena a použila ve velkém lak na vlasy, nyní došlo k ještě většímu navýšení, a to až za hranici měřicího rozsahu přístroje. Tyto hodnoty pak pozvolna klesaly asi až do šesté hodiny večerní. Zatímco jejich přirozené ovzduší bylo jedno z nejlepších v Brně, používáním této kosmetiky si ho výrazně zaneřádili.

Bylo v měřeních něco, co vás zaskočilo?
Právě to, že jsme sami sobě schopní si vyrobit prostředí podobné smogovým situacím v nejzatíženějších asijských velkoměstech. Nejen zmíněným nadužíváním sprejů, ale například kouřením. Měli jsme třeba účastníka, který kouřil v zavřeném autě, a koncentrace polétavých částic vylétla k několika tisícům mikrogramů, byla tedy srovnatelná s nejhoršími městy v Asii. Poté otevřel okénko a koncentrace rychle spadla ke stovkám mikrogramů, a když pak dojel na Svatoplukovu ulici v Židenicích, koncentrace klesla na desítky mikrogramů. Znečištění ovzduší v místě, kde se tvoří časté zácpy, na velkém městském okruhu tak bylo v porovnání s tím, co si sám vyrobil, velmi nízké.

A co si z toho můžou vzít sami účastníci průzkumu?
Mohou se dozvědět, jak se mají chovat, aby si jinak zbytečně nezhoršovali to, co dýchají. Z dat domácího přístroje také mohou vidět, jak by měli správně větrat. A mohli se také za týden dozvědět něco o své fyzické aktivitě. Snažili jsme se ale lidi přesvědčit, aby se chovali maximálně normálně. V průběhu kampaně účastníci neviděli svoje data, aby nevěděli, kolik třeba ušli kroků. Protože pak by si třeba řekli: Hele dnes to bylo nějak málo, tak si ještě naložím.

Jaké praktické dopady výzkum bude mít?
Zpracované výsledky, které chceme srovnávat s ostatními městy, budeme mít nejspíše na začátku příštího roku. Touto studií jsme si také chtěli ověřit, jestli se dá takovéto uspořádání měřicích zařízení a dotazníků použít ke zpřesnění odhadu toho, čemu jsou vystaveni jednotlivci s různými návyky. Měření může například vytipovat některé neznámé zdroje znečišťování. Nebo můžeme třeba v Lužánkách pomocí několika lidí s těmito senzory podrobně zmapovat míru vlivu přilehlých silnic. V současné době se pro odhad možných rizik používá bodový odhad, kdy do mapy kvality ovzduší zapíchnete vlaječku, kde člověk bydlí, a z ní odhadujete jeho dlouhodobou expozici. Což není úplně ideální. Do budoucna bychom rádi vytvořili počítačový model, který by simuloval pohyb lidí, a mohli bychom tak lépe počítat, čemu jsou vystavení, když někdo pojede z domova s dětmi do školy, pak půjde do práce, pak se bude věnovat nějaké aktivitě a zase se vrátí domů. Ale to je zatím hudba budoucnosti.