Koželuzi v Třebíči používali psí hovínka i moč štamgastů, líčí výstava

  16:24
Řemeslo koželuhů je neodmyslitelně spjato s dějinami Třebíče. Kromě jiného to také byla práce, která dvakrát nevoněla a kolem níž to vytrvale bouřilo národnostními i sociálními nepokoji. O tom všem je výstava Sláva třebíčským koželuhům, kterou je možné až do léta navštívit v centru Alternátor.

Výstava připomíná i éru cechů. Milan Krčmář se dívá na zdobný znak cechu jirchářů. „Ti se nedokázali etablovat v kapitalismu, proto koželuzi časem převzali výrobu a v Třebíči převážili,“ říká. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

„Výstava ukazuje nejen předměty dokumentující řemeslo koželuhů a jirchářů - obě řemesla mají návaznost - ale i pohledy do historie. Využili jsme i články ze starých novin z období zhruba od roku 1870 do roku 1920,“ přiblížil Milan Krčmář, mluvčí Alternátoru.

Výstava v několika oddílech komentuje sociální aspekty či citlivé národnostní otázky. A to proto, že rodina Budischowských - největší koželuzi v Třebíči - se považovala za německou, zatímco dělníci v jejich továrně byli Češi.

„Důležitá byla také ekologie, protože koželužství hodně znečišťovalo vodní toky. Docházelo také k ničivým požárům či nehodám a neštěstím, k otravám, utrhaným prstům a rukám,“ líčí Krčmář.

Koželuh Carl Budischowsky sice ve své době v Třebíči nejlépe platil, ale také se u něj muselo nejvíce pracovat - až 14 hodin denně.

Mlynáři nestíhali, tak si koželuzi postavili vlastní mlýn

Jak byla práce koželuhů propojená s životem Třebíče, o tom mluví i detail doplněný na výstavě dobovým obrázkem.

„Díky vorům jiného významného třebíčského koželuha Hasska, na kterých se v řece máčely kůže, mohli tyto vory lidé využívat jako lávky při cestě přes řeku do Kočičiny,“ přiblížil Krčmář.

Fotogalerie

Význační koželuhové se také angažovali politicky. „Hassek byl starosta, Subakovi a Budischowští radní. Byli významnými činiteli společenského života,“ upozornil mluvčí Alternátoru.

Hned v první části koželužské expozice stojí model třebíčského větrného mlýna na mletí stromové kůry, kterou koželuzi používali při činění kůže.

„Dříve než vznikla továrna v Borovině, tak byly koželužské závody na Stařečce. Řemeslníci potřebovali tříslo (prášek z usušené kůry stromů, pozn. red.) na činění kůže, ale protože ho potřebovali více, než by jim ve stávajících mlýnech stihli mlynáři umlít, postavili si vlastní mlýn,“ pospal Krčmář.

Moč štamgastů v hospodách se jímala do takzvaných chcáčů

Výstavu doplňují také exponáty z Muzea Vysočiny. Tím je například jirchářský měsíček na měkčení kůží, speciální nože, šídla a jehlice, sedlářský šicí stroj či jirchářská koza, sloužící k upravování kůže.

„Rozdíl mezi jircháři a koželuhy nebyl velký. Koželuhové byli označováni jako tmavokožci, protože používali trochu jiný postup při činění, jejich kůže měly tmavou barvu. Jircháři dělali jemnou kůži na rukavičky, zatímco koželužské směsi na vydělávání kůží byly docela dryáky. Používala se tam například i psí hovínka nebo moč štamgastů, která se v hospodách pro ten účel jímala do takzvaných chcáčů. Rozhodně to nijak nevonělo,“ popisuje Krčmář.

Jirchářská práce nebyla ve své organizaci tak progresivní jako koželužská. Příliš dlouho se držela cechovních pravidel a postupně upadla.

„Jircháři se nedokázali etablovat v kapitalistickém systému, proto koželuzi postupně převzali celou výrobu a nakonec v Třebíči převážili. Poslední jircháři zde byli začátkem 20. století,“ líčí Krčmář.

Proslulá Lorenzova vinárna v Třebíči fungovala skoro dvě staletí

Výstava připomíná i éru cechů: skříňku se zdobným znakem cechu jirchářů či koželužskou cechovní truhlu z 18. století. „V ní schraňoval předseda cechu a jeho kolegové nejen peníze, ale i nejdůležitější cechovní listiny,“ uvedl Krčmář.

S koželuhy souvisí i v Třebíči proslulá a dnes už neexistující Lorenzova vinárna, která stávala na nynější ulici Vítězslava Nezvala.

Její zakladatel Josef Lorenz totiž začínal jako výrobce kádí pro třebíčské koželuhy a jircháře. K bednářství si otevřel v roce 1795 ještě vinárnu, která časem Lorenzovo původní bednářské řemeslo zastínila. Fungovala až do roku 1977, kdy byla uzavřena a o pět let později zbourána.

Rozvoji koželužského řemesla v Třebíči pomohla poloha města u řeky. „Značná část velkých domů na severní straně Stařečky, Města a Jejkova byla v rukou koželuhů a jirchářů. Jejich hluboké dvory, vroubené dílnami, se táhly až k řece. Koželužství dodávalo staré Třebíči zvláštní osobité vůně. Neznalo ještě vymožeností nové chemie,“ cituje jeden z výstavních panelů vyprávění pamětníka doby třebíčských koželuhů Karla Dvořáka.