„Počasí je trochu horší, ale šli jsme už ve větší zimě. Dnes je to pro mne ještě významnější, vždyť slavíme sto let,“ říká Ivan Pírko před začátkem cesty v Peci pod Sněžkou, kam s ním dorazilo přes třicet dalších nadšenců z Jičína.
„Je to důležitý den v naší historii a Pírkovi ji krásně připomínají. Myslím, že by se nemělo zapomínat, co se za sto let stalo,“ chválí akci Jana Hamplová, která vyrazila se svoji kamarádkou.
V deset hodin se skupinka sešikovala na parkovišti v Peci pod Sněžkou, po povinném focení v čele s vlajkonoši vyrazila směr Slezský dům a od něho na Sněžku.
„Je to už tradice, od města jsme na cestu dostali pětitisícový grant. Díky tomu jsme mohli z Jičína vyrazit autobusem,“ řekl iniciátor akce, který poprvé vyrazil bez manželky.
„Dala přednost vnoučatům. Jinak celou tradici jsme začali spolu, když jsme se před šestadvaceti lety přistěhovali do Jičína. Chtěli jsme nějak oslavit významný den, jako je 28. říjen. Říkali jsme si, že by se jednou z toho mohl stát memoriál Pírkových,“ říká s úsměvem.
Výstupem vzdává hold Antonínu Švehlovi, Aloisu Rašínovi, Jiřímu Stříbrnému, Vavrovi Šrobárovi a Františku Soukupovi.
„Těchto pět pánů se zasloužilo o něco velkého, takže jsme něco takového chtěli udělat i my. Má to pro nás hluboký význam, který se stal tradicí,“ vysvětluje.
„V dnešní době je to těžké, když se podíváte, co jiní dělali proto, abychom my měli klid, a teď to prostě někteří kazí,“ uvádí Helena Musílková, která opodál sleduje skupinku vlajkonošů.
„Je to hezké, že někdo založil takovou tradici. Je těžké říct, co všechno pro mě tento den znamená,“ přiznává.
Pírko tradici dodržuje každoročně a v jakémkoliv počasí.
„Budeme chodit, dokud budeme moct. Když to nepůjde, vyjedeme lanovkou, tedy pokud pojede. Užívám si každý den, jako by byl můj poslední. Pořád někde chodím, každý den jsem někde, občas zajdu na pivo. Nikdy nevíte, co bude,“ míní.
Začínali jen ve dvou, pak se k nim přidávali kamarádi z Prahy, časem přibyli další a další.
„Jednou nás také šlo sedmdesát, dneska asi mnohé odradilo počasí. Pamatuji si, že jsme šli v mrazu a sněhu a jednou i v jednadvaceti stupních,“ vzpomíná sedmdesátiletý poutník.
Sněhová cesta skupinu rozdělovala. Ti zdatnější s vlajkonoši a malými dětmi šli v čele, starší a zkušenější horalé si síly šetřili na sestup. Cesta k Slezskému domu byla v mraze a chumelenici náročná, přesto ji zdolali za necelé dvě hodiny. Odtud je vrchol v mlze zahalené Sněžky nadosah.
Tam si pod vlajkami připomněli významný den.
„Teď si předáme diplomy a podepíšeme se do kroniky. Pak vyrazíme dolů, cestou se ještě stavíme ve dvou hospůdkách, kde si dáme tradiční jídlo, a to jahodové knedlíky,“ říká Pírko, který v pondělí vyráží na další túru k Mariánským Lázním.
S Pírkem šli věrní kamarádi. „Už jdu poněkolikáté. Ivan je můj kamarád, takže jsem se k němu přidal. Ale je mi přes sedmdesát, tak je to čím dál náročnější,“ řekl jeden z účastníků. I další si postěžoval na věk, ale dokud to prý půjde, bude tradici podporovat.
Spokojení a vyčerpaní se vrátili dolů okolo sedmnácté hodiny.
