Valašské roubenky: jejich základy ukrývaly poklady a dřevo natírali krví

  13:18
Typický prvek valašské architektury, dřevěné roubenky, představuje výstava ve Vsetíně. Návštěvníci se díky ní dozvědí i to, že když hospodář dokončil stavbu roubenky, první noc v ní musel přespat pes, kočka nebo jiné domácí zvíře.

Vsetínské Muzeum regionu Valašsko nabízí výstavu o roubenkách typických pro Valašsko. | foto: Zdeněk Němec, MAFRA

To mělo zajistit, že v domě člověku nic nehrozí, a zvíře zároveň na sebe převzalo případné zlé síly. Anebo se pod základové rohové kameny často ukládaly různé obětiny, které měly přivodit ochranu a prosperitu rodiny. Jednalo se o sošky, potraviny, peníze, na Karlovicku o žábu, jež měla dům chránit před vlhkostí.

Tyto a řada dalších zvyků doprovázely stavbu roubenek na Valašsku, kde díky přírodním a hospodářským podmínkám vytvořily charakteristickou architekturu, jež je jedním ze symbolů regionu. Zájemci si ji teď mohou prohlédnout ve vsetínském Muzeu regionu Valašsko na výstavě nazvané Karpatské roubenky.

Lidé ke stavbě využívali převážně jedle. „Byl to dostupný stavební materiál, zdejší lesy byly převážně jedlo-bukové. Jedle je lehké dřevo, takže se lidé méně nadělali, lépe se opracovává a stromy jsou rovnější,“ vyjmenoval kurátor výstavy Pavel Mašláň.

Domy se lišily velikostí i vzhledem. Lépe situovaný člověk měl samozřejmě domek větší, s rozsáhlejším hospodářským zázemím. Nejstarší dochované roubenky pocházejí ze 17. století. Zděným stavbám začaly ustupovat až na konci 19. století a zejména pak ve 20. století.

„Základem dřevěnic byla jizba, kde všichni žili, obývalo ji třeba i deset osob. Součástí byla i síň na nářadí. Majetnější lidé měli také komoru na uskladnění potravin a velké chlévy. Nejbohatší bývali fojtové, třeba ve Velkých Karlovicích už fojtství bylo s patrem,“ uvedl kurátor. K domkům se často přistavovalo, ať už se jednalo o hospodářské budovy, nebo třeba o výminek pro rodiče.

Uměli si poradit i s vlhkostí, pomohl vápenný nátěr

Majitelé si různě zdobili štíty. „Původně dávali vápenný nátěr kolem oken kvůli ochraně dřeva. U dveří a u oken byly trámy nejvíce ztesané a tudíž nejvíce náchylné k vlhkosti. Tím, že to natřeli vápnem, zabraňovali pronikání vlhkosti,“ vysvětlil Mašláň.

Lidé také dobře věděli, že vlhkost by dům natahoval i zespodu. Proto jako základ sloužil kámen, aby spodní trámy neležely přímo na zemi. Pokud bylo místo pro stavbu na rovině, vyskládali kameny podle půdorysu domu a na ně ukládali trámy.

Vzhledem ke kopcovitému terénu domy často stály ve svahu, a tak lidé museli z kamenů vytvořit zídky, aby vyrovnali terénní nerovnosti.

Staří Valaši rovněž bránili své chalupy před dřevokazným hmyzem. „Roubenky natírali volskou krví, která v sobě neměla hormony. Díky té krvi získávaly domy tmavou barvu. Ke konci 19. století už je začali natírat térem, takže domky byly úplně černé,“ upozornil kurátor.

Dřevo ke stavbě získávali lidé se souhlasem vrchnosti. Stromy si pokáceli, odvětvili, odkornili a odvezli domů, kde je nechali vyschnout. Sušili je několik let. Jsou dokonce známy případy, kdy dřevo chystal otec pro syna v jeho dětství, aby si v dospělosti mohl postavit vlastní dům.

Do vzhledu domu se promítala také různá nařízení. Například na příkaz Marie Terezie se od roku 1751 musely stavět zděné komíny jako ochrana před požáry.

„Tělo pece navíc nesmělo přiléhat přímo k trámům, ale muselo mít kamennou stěnu, která se stala součástí venkovní strany domu. Po vydání protipožárního patentu Josefa II. tato nařízení úředníci přísně kontrolovali. Lidé tak postupně přecházeli ke zděnému komínu, i když se prvně bránili, jelikož jeho stavba byla pro ně velmi nákladná. Roubenku si totiž byli schopni postavit sami, ale vyzdít komín už ne,“ podotkl Mašláň.

Roubenky se lišily, byly rozdíly mezi městy a vesnicemi

I když se roubenky stavěly podobným způsobem, nejednalo se o unifikované stavby, které by byly stejné po celé horské oblasti východní Moravy.

Existovaly například rozdíly ve stavbách mezi jižním Valašskem, Vsetínskem či Těšínskem, mezi domy v blízkosti nížin či na horách nebo mezi městy a vesnicemi. Charakteristickým a zároveň odlišujícím prvkem chalup byla jejich štítová strana.

Ze spodní strany štítu vybíhala šikmá podlomenice, která měla bránit zatékání vody. Horní špička štítu pak přecházela v kabřinec, půlkuželovou stříšku, jež také měla chránit před vodou.

Později měl kabřinec už jen ozdobnou funkci. „Například na Těšínsku neměly oproti Valašsku domy na střechách kabřinec, dlouho se zde také udržela archaická tradice stavět domy z půlených trámů a pokrmy připravovat na otevřeném ohni v dýmné jizbě. Na jižním Valašsku zase častěji omítali domy hlínou, takzvaně je dávali do kožucha,“ uzavřel kurátor.

Na výstavě mohou návštěvníci vidět modely původních valašských dřevěnic, fotografie i nářadí, jež lidé k postavení domu potřebovali. Děti si mohou postavit domek ze stavebnice nebo zkusit poskládat šindelovou střechu. Výstava potrvá do 15. října.

Autor: