Hrdinného lékaře Jílka popravili fašisté, jeho popel vysypali do řeky

  10:54
Jen málokdo asi ví, po kom nese jméno Jílkova ulice v Židenicích. A že se za osudem onoho muže a jeho rodiny skrývá příběh, který dokazuje, jaká zvěrstva jsou lidé schopni napáchat.

Vojtěch Jílek proslul jako neobyčejně vlídný a svědomitý lékař i vynikající všestranný atlet. Za svou odbojovou činnost proti nacistům byl 30. září 1941 popraven. | foto: archiv rodiny Jílkovy

Minulou sobotu to bylo právě 110 let, co se v Brně narodil budoucí vynikající lékař, náčelník tělocvičné jednoty Orel, zarputilý protinacistický bojovník, vzdělaný, laskavý i obětavý Vojtěch Jílek.

Jak mohl tak statečný a mravný člověk přežít totalitní režimy Evropy ve 20. století? Na rovinu – nemohl a také nepřežil.

„Tož, sbohem, vrátím se za chvilku,“ řekl své ženě, když jej zatklo gestapo. Svůj slib splnit nedokázal. Při první vlně poprav v Brně za tehdejšího stanného práva byl čestný lékař 30. září 1941 v Kounicových kolejích zastřelen za odbojovou činnost proti fašistickým okupantům.

Důvod? Po mnichovské zradě se Jílek zapojil do úsilí o obnovení republiky v původních hranicích. Svých mezinárodních kontaktů využíval i pro zpravodajskou činnost politické skupiny Obrana národa. Ostatně odboji dal k dispozici celou ilegální orelskou organizaci. V rozhlase dokonce vyzval členy Orla, aby každý konal co nejlépe svou povinnost v práci pro vlast a národ.

Dopis na rozloučenou mu gestapo nedovolilo

Bylo jen otázkou času, kdy s ním nacisté „zatočí“. A vadil jim dokonce i po smrti. Také proto nemá hrob, jen nápis na pomníku v místě, kde je pohřbena jeho manželka.

„Jeho urnu, pochovanou na hřbitově v Bystrci u Brna, gestapo později vykopalo, protože z úcty k národnímu hrdinovi chodili k hrobu lidé a kladli tam květiny,“ vzpomínala lékařova žena Libuše Jílková v roce 1992. „Pátráním po válce jsem zjistila, že těsně před jejím koncem dali nacisté odnést urny ze sklepa právnické fakulty, tehdejšího sídla gestapa v Brně, a vysypat je do řeky.“

Tak tedy skončily ostatky jejího muže, které po jeho popravě nelehce získala. Sama totiž v sedmém měsíci těhotenství poté, co musela kvůli uzavření vysokých škol okupanty odejít ze svých studií práv, onemocněla míšní obrnou. Kvůli tomu nejprve vůbec nechodila a pak byla do konce života invalidní.

V tomto stavu, s čtyřměsíčním synem Jiřím u prsu, jí gestapo odvedlo manžela. S berlemi se jí muže podařilo i tak v Kounicových kolejích navštívit a předat ven zprávu, v níž varoval protinacistické spolubojovníky a radil jim, jak se mají zachránit.

Vynesení „motáku“ však udal Jílkův spoluvězeň. Následovalo mučení, výslechy a pro lékařovu ženu také naprostá nemožnost říct si či předat cokoliv dalšího. Ráno 1. října 1941 pak už z rozhlasu zněla jména prvních popravených. Včetně Vojtěcha Jílka.

„Vylíčit mé pocity? Vyloučeno!“ zaznamenala si do deníku Libuše Jílková, které jen maličký syn pomohl, aby vše přežila. Vždyť jejímu muži gestapo nedovolilo napsat ani dopis na rozloučenou.

Vdovu po Jílkovi uvěznili komunisté

Z bytu na Hlinkách, kde rodina bydlela a lékař zde měl i svou ordinaci, se musela vdova se synkem vystěhovat, protože dekretem byl přidělen říšskému Němci. Octli se tak u prarodičů v Prostějově, kde malého hošíka celá rodina vychovávala v jasném přesvědčení o tatínku hrdinovi, jenž zemřel, protože „miloval svou vlast a pomáhal ji chránit před Němci, kteří ji chtěli ukrást a zničit“.

„A mají, mamičko, všichni Češi tak moc rádi svou vlast jako tatíček?“ ptal se klučík maminky. „Sotva, Jiříčku, ale měli by ji mít všichni stejně rádi a bylo by krásně na zemi,“ odpovídala vdova po hrdinném lékaři, které se po válce podařilo dostudovat práva.

Jenže o další kapitolu bolestného příběhu rodiny Jílkových se postarali ještě komunisté. Nejenže invalidní ženě po válce nepřiznali prakticky žádné odškodnění za popraveného muže, navíc ji v lednu 1950 uvěznili.

Státní bezpečnost si na ni došlápla za „nepřekažení trestného podniku“, kdy si u ní ze zaměstnání vyhozený katolík Stanislav Novotný schoval kufr, a aniž by se pro něj vrátil, utekl za hranice.

Z několikatýdenní vazby ji kvůli nutnosti rehabilitace dostala z vězení jako invalidní osobu nakonec její sestra. „Ani já, ani syn jsme nikdy nevstoupili do žádné strany,“ přiznala po trpkých zkušenostech.